Prosinec 2013

"This is the end" of us

29. prosince 2013 v 20:51 | Vendy Šperová |  Bylo-nebylo
Poslední polibek, objetí, pohled a cítím, jak se ve mě všechno bouří. Neschopnost vykřičet všechnu svou bolest. Mluvit. Jen se utrhnout ze sevření a zmizet za roh uličky. Uvnitř hlavy je ticho. Snad jen v pozadí jakoby šumělo moře. Vlny omívající kamenité pobřeží. Loď na útesu lámající se ve dvojí. Jako my.
Stojím před dveřmi do třídy. Hodina už dávno začala. A já se snažím udržet své oči bez slz, aby nikdo nic nepoznal. Nechci o tom s nikým mluvit. Jsem silná. Musím být silná. Protože když by kdokoli viděl, jak jsem slabá, nenáviděla bych se.
Po hlubokém nádechu konečně otevírám dveře do třídy. Padly na mne ty pohledy, které se pokouší číst na co asi myslím. Usměju se a s vyplazeným jazykem mrknu na jednu mě sledující spolužačku. Usměje se na mě. Nic nepoznala. Je tak těžký hrát šťastnou, když bych se nejraději schoulila do nejtemnějšího kouta bez jakékoli společnosti. Učitelka kupodivu ještě nepřišla, ale chvilku po té, co jsem se usadila jsme už všichni slyšeli její svižnou chůzi rozléhající se po chodbě.
"Už se valí!" řekne kdosi.
"Sednout!" parodují pišťák naší matikářky. Bezdušně zvedám koutky svých úst nutíc se abych se neklepala.
Nevzpomínám si na celé vyučování. Nevím, co jsme probírali. Nevím, jestli jsme si něco zapisovali. Nevím vůbec nic. Většinu hodiny jsem tupě zírala na stůl, zdi, podlahu a nepopsané kouty tabule. Když se mi zdálo, že jsem pod dohledem, podívala jsem se na vyučující a nevědíc, co říká, mimikou jsem zahrála pozornost. Nikdy to netrvalo dlouho. Slzy se snažili zaplavit mou tvář a já se soustředila, abych jim v tom zabránila.
Viděla jsem, že vyučující mluví jen jak se jí hýbala ústa a rozhazovala rukama. Nic jsem neslyšela. Bolelo mě břicho, hlava, celá má bytost. Jakoby jsem se řítila do nicoty. Byla jsem ničím. Bezcená. Všechno působilo tak nicotně. "Nic je dokonalost." vzpomněla jsem si.
Ale když by to byla pravda, proč se cítím tak... že nic necítím?.. Tak špatně. napadlo mne.

Křičím do ticha

23. prosince 2013 v 19:52 | Vendy Šperová |  Dreamland
Vím, že si lidé všímají. Toho co jim chci říct. Toho co jim ukazuji. Ale koho to vážně zajímá? Můžu to říkat stále do kola a bez jakékoli zpětné vazby. A i tak vím, že ta pozornost znamená, že o tom, co vyjadřuji alespoň někdo dokáže přemýšlet.
Naučila jsem se otevřít. Bála jsem se lidí. Jít po ulici mě dusilo. Přála jsem si být neviditelná. Nezáleželo mi už tehdy, co si o mě kdo myslí. Ale záleželo mi na tom, aby to přijímali. Že to jsem já. Věděla jsem, že to se neděje. Že nechápou mou osobnost. Ale teď vím, že to, co dělám není ničím špatné a jsem ráda za to, že jsem sama sebou.
V tichu bez ozvěny říkám svou pravdu. Nemajíc ji s kým sdílet. Možná to někdo čte. A když ne? Ale no tak. Vím, že ano.
Překonala jsem strach, všechny zdi, které jsem si na obranu postavila. A otevřela se. Well done. Všem je to jedno. Je to kus mé cesty. A jsem na ni hrdá. Minulost je všem lhostejná. Leda by se týkala jich. Přítomnost pro spousty bezcenná, i když říkají, jak by si jen v ní přáli žít, protože zítřek možná nikdy nepřijde. Ale přesto jsou v budoucnosti. Myšlenkami. Dělají věci, protože v nich vidí význam tam někde v předu. V budoucnosti. Zkuste se zastavit. A dýchat to, co je jen v tento moment.
Jistě tu je spousta lidí, kteří mají otevřené oči. Myšleno obrazně.
Jsme otroci. Otroci společnosti. Uvědomte si to někdo konečně!
Marná snaha, říkat to lidem, které možná váš názor zajímá. Marná proto, že oni neotevřou mysl a neprojeví sebe sama.
Mlčet... neznamená souhlas. Neznamená odpor. Ale prostá pasivita.
Všem je jedno, jak moc to bolí. Snažit se o něco. Cokoli. Prvně to možná někoho zajímá. A pak všichni ustoupí. Berou to jako samozřejmost jedné osoby. A přitom nikdo neví, co za tím vším je. Co je příčinou. Pohonem. Co způsobilo konání toho člověka. Že nepřestává. A ví, že přestat nesmí.
Síla člověka není v tom, komu dá přez držku.
Síla člověka není v tom, jak silné okolo svého nitra postaví hradby a střílí po všech, kteří se přiblíží. To je slabost. Za níž je strach.
Síla je v tom, zůstat pevně stát v klidném středu. Být skutečně sami sebou. A bojovat bez všech těch klamstev, neupřímností, her. Jen tak nedál dojde.
.
Lidé často věnují pozornost, přisuzují větší důležitost tomu, co oni sami zastávají. Což je individuální. A tak přemýšlím, jestli to má cenu. Že jsem došla do bodu, kdy je všem přihlížejícím už jedno, co jim říkám. A mohla bych to všechno vést do kýblu plnýho ehm sraček. Jenže vím, že až pak by se ozvali, protože tu ty lidi jsou!
Odehrávající se vnitřní boje v každém z nás, vidět jsou už jen při chůzi na ulici. Byť za zástěrkou smířlivosti, poker face.
Ten, kdo má v sobě ještě aspoň špetku lidské empatie to cítí.
Není proč ztrácet naději.
A i když jste v místnosti zcela sami, nikoho dalšího nevidíte a ve své mysli chcete být sami, tak nikdy to tak není.
Jsme součástí něčeho obrovského. Napojeni i když rozdílní, přesto shodní. Naše jednání vždy ovlivní něco, co se možná neprojeví ihned, ale později vypukne v něco velikého. Posunem v čase.
Každý máme, co si zasloužíme, co potřebujeme. Proč si přivádět něco "špatného" vědomě? Vždyť to dostáváme. Abychom to předělali v něco výjimečného, prospěšného pro nás.
A myslím, že jelikož jsem se svými úvahami dostala zcela mimo, než jsem chtěla, byť vím, neměla jsem domyšlený konec, tudíž se to stát muselo, je čas tenhle článek dopsat.
Tajný ctitel.
Fan.
Hater.
Nebo prostý znuděnec, co se sem třeba náhodou dostal.
Vy všichni.
Výkřiky do ticha, kterým jste vy - nikdo nemá právo tvrdit, že hvězdy nejsou, jen protože je zatmělá obloha.
I hope you understand me, dearlin'.

Taneční: I can't (but) I do

22. prosince 2013 v 23:05 | Vendy Šperová |  Videa
Mrzí mě, že tolik lidí nečte popisky.
Kdysi to ještě někoho zajímalo. Jak tančím. Heh, Vendy uvědom si, že v tomhle světě žiješ sama. A nakonec ani kritika, ani ta pozitivní, wow. A zrovna názor těch, co to zajímalo by mě zajímal. Oh, typical tragycomedy.
Tak to napíšu asi znovu. Ne asi. Jistě.
Jelikož nemůžu došlapovat na plochu palce pravého chodidla, kvůli dírám v jeho bříšku (vyřezané bradavice), nohy jsem dost omezila. Video je střižené na dvě části. V té nejrychlejší z Feel the love od Rudimental.
Ta první je děsná, mě se absolutně nelíbí. Jsem se sebou v ní dost nespokojená. Ale ten druhý střih už je jasnější. Protože v prvních chvílích, jak před kamerou, tak před lidmi se nehorázně stydím a vyprchává to až postupně. Druhý střih už se mnou skutečnou.
A jelikož je blog.cz nějak v hajzlu a nejdou vkládat videa (prej: nebylo možné zpracovat definici média - co to kurva?!) tak mi nezbývá než sem hodit jen odkaz.
Jak je podělanej už mě sere!

KLIK _ KLIK_ZDE_ZDE


Mainstream X Originalita

22. prosince 2013 v 19:47 | Vendy Šperová |  Dreamland
Kdo v něm není?
Spousta lidí říká, že má svůj styl. A přitom není ničím odlišný. Spousta lidí si nalhává, že je originální a stejně si kupuje věci, které nepotřebuje, aby zapadl, mezi ty ostatní ovce konzumní společnosti a měl "styl".
Co to vlastně sakra styl je? Používáme tolik slov pro něco, co nedokážeme ani sami definovat. Mrknu na definici na netu a vyjedou na mě odkazy o životním stylu. Tak proč se tolik lidé zabývají působení zevnějšku? Fajn. První dojem je zásadní při rozhodování našeho podvědomí, jestli s někým navážeme kontakt nebo ne. Protože je to ta prvotní věc, kterou vidíme ihned. Ještě nevíme jaký ten člověk doopravdy je. Ale pořád je to jenom obálka. Rozbalíš-li krabici, byť pěkně zabalenou, pořád v ní může být něco, co bychom nechtěli poznat. A v těch prostých očekáváme prosté charaktery. Jsem mimo. Každý pod slovem "styl" vidíme něco jiného. Já v něm vidím originalitu. A tu ve středním proudu nevidím.
Konvekce, konfekce, kultura, jaké si základy etiky - mainstream.
Narodili jsme se jako originál, každý z nás. A je smutné, když vidím, z kolika z nás jsou jen další kopie. Masy lidí, kteří si přejí zapadnout a tak se přizpůsobují. Ano, nejsilnější přežije. Ale za postupného přejímání něčího vkusu a názorů, to se mi nezdá. Všichni dobrovolně napodobujeme cokoli se nám skutečně líbí. Podvědomě. A kopie je pocta originálu. Ovšem originál pak ztrácí na originalitě. Tak jako, kdyby se všichni rozhodli vypadnout z mainstreamu třeba na hipstery, hipsters se stane mainstreamem.
Paradox, hm.
Nevážím si lidí, kteří se odlišují od mainstreamu jen proto, že chtějí být originální.
Mainstream ve vzhledu, jako třeba dlouhé vlasy - to není přeci absolutně důležité.
Vždyť je to všechno opět o našich charakterech. Přizpůsobuješ se? Někdo charisma má, a kdo ho nemá, toho poznáme. Nějak podobně zněl citát od autora, kterého si též nepamatuji. A co jím chci říct, to snad pochopíte.
Tak jako jin a jan i tohle jsou ty protipóly, které by jeden bez druhého nemohly být.
Tentýž paradox, že pokud začne jedna převládat, bude konat to, čím bylo to druhé až se jím stane.
I hope you're mainstream.

Soundtracks Of My Life

19. prosince 2013 v 15:49 | Vendy Šperová |  Nezařazené
Písničky, při kterých upadám do jiného světa. Utápím se v nich. Ten význam je tak blízký, nějaké části ve mne samotné. S určitou částí mé osobnosti.
Nejsilnější 3jce
(klik C.Č.)

Zníčili jsme princip vánoc, gratulace

18. prosince 2013 v 20:39 | Vendy Šperová |  Dreamland
Vánoce už nejsou tím, co bývaly. Můj pohled není takový, jaký byl. Ztratili pro mě význam. Jak?
Naše rodina nikdy nebyla věřící. Křesťané. Ačkoli já sama nejsem přímo ateista, tenhle svátek už ztratil ducha.
Že se rodina setká a společně povečeří, dá si dárky a bude zevlovat... fajn, je to pěkné, ale proč to jedno datum? Proč jedno datum, když setkávat se s blízkými, dělat je šťastnými by se mělo dělat přirozeně, ne?
To šílenství v obchodech, podporování tržní ekonomiky, cpaní si žaludků sladkostma, jen si dejte, kdo chcete. Ale o to já nestojím.
Vánoce by pro mě měly smysl, kdybych měla děti. Protože kvůli dětem je to pěkné. Udělat jim takové "překvapení", dát jim něco, když neví, že je to od vás. Ale proč bych měla slavit něco, co pro mě nemá smysl?
Víc jak polovina planety kvůli jednomu datu drancuje svoje peněženky, je ve stresu a přitom se krmí, jako kdyby to vážně bylo tak výjimečné. Proč by jedno datum mělo být to výjimečné? Chtěla bych se těšit z normálních dnů, na každý den. Vánoce by přeci měly být svátek klidu, ne snad? A čím je teď, vidí to ještě někdo další kromě mě?
Kde je smysl, když ho všichni pohanili?
Hahahah... nechte mě se smát.
Můj názor.
Prosinec je sám o sobě kouzelný.
A pro mne byla vždycky muka dívat se ve stejnou roční dobu na ohrané pohádky v televizi, když mě čumění na nějakou bednu a je jedno, že s obrázkama nudí.
Cukroví pro mě vždycky bylo mučením, kdy jsem měla hromadu výčitek při pohledu na své břicho.
Dárky pro mě byly vždycky mučením, při kterém jsem panikařila, ze ztrácejícího času na výběr dárku pro své blízké. Když nedostávám kapesné, brigády nejsou. A ještě hrát, jak jsem šťastná, když něco dostanu, protože jsem ten typ člověka, který nedokáže vyjádřit své pocity.
Možná, že tohle je ten důvod. Ne, je to jen obměna. Těšívala jsem se na ně. Ale nechci žádný dárky. Nechci jíst sladké. Nechci být v tom presu, jako všichni okolo. To nejsou vánoce. To je šaškárna.
Jak říká Metteorwa,
"pac a pěstí".
Srdce v hrsti.

Pěkný svátky vám všem.
A díky, že jste jim tam oddaní, protože kdybych nemohla mít aspoň ty prázdniny, myslím, že z docházení do školy v tom chladu by mě asi kleplo.
Peace!

Stvořilo mě

16. prosince 2013 v 21:29 | Vendy Šperová |  Nezařazené
Článek je pravidelně aktualizován, podle životních událostí. Nic není smyšlené.
----------------------------------------
Byli mi 4 roky, když se naši rozvedli. Důvod neznám.
V matčině péči jsem se jako předškolačka často stěhovala. Bydleli jsme v Příbrami, Pičíně, u matky mé matky a v nové Cerekvy, kde jsem se učila první pololetí první třídy.Nějaký z těch, se kterým tehdy mamka chodila ji mlátil. Neměla jsem o tom ani potuchu... nebo spíš jsem to nechtěla vidět. Nevím, jak bych jí byla schopná pomoct.
Druhé pololetí jsem nastoupila do základky v Kardašce, opět. Mamka to kvůli mně zkoušela dát s tátou dohromady. V našem rodinném domě Šperů jsme bydleli i s dědou a Markem-táty mladším bratrem. Marek je alkoholik. V náladě své rodině a bližním vyčítá všechny neúspěchy, a pokud mu odporujete nebo u něj za nic nestojíte, přichází násilí. Vysklené dveře, bolestné a nervózní kňučení psa, stopy krve na zdech, podlaze, futrech… návštěvy policie. Táta lepší vztah s mou mamkou nečekal. Užíval si mě a mamku toleroval. Jezdili jsme spolu na srazy motorkářů, výstavy čtyřkolek a aut, na pískárnu a tak. Často jsem se zdržovala v dílně, kde opravoval auta. Líbí se mi chladná vůně motorového oleje. Občas v garáži byl z časného rána do pozdního večera. Mamka tehdy pracovala v Nevě a často ji vedoucí Mach střídal noční směny s ranními. Vzpomínám si, jak jsem na ni občas večer čekala téměř do půlnoci, kdy se měla vrátit. Ležela jsem na gauči a sledovala thrillery s hvězdičkou. Jak se dalo čekat, bez vzájemné snahy se opět rozešli. Mamka si našla nového přítele Lukáše Kočího. Nastěhovali jsme se k němu na vesnici do baráku po jeho zesnulé babičce. To mi bylo osm let. Po dvou letech se vzali a narodil se Aleš. O další dva roky později Anna. Jak to tak bývá, Lukáš se na mě učil budovat autoritu a respekt, což jsem si nenechala líbit. Zvláště jeho manipulaci s mým soukromím. Mamka mě začala používat jako příležitostnou chůvu, když jezdili do hospody. A tak jsem kvůli častým sporům s nimi k tátovi jednu dobu nejezdila vůbec. Odůvodňovali to známkami, které jsem v té době měla dobré.
Únikem, za který jsem byla vděčná bylo cestování se známým, který to celé platil do ciziny. Rakousko, Švýcarsko, plavba po středozemním moři... skončili to, když jsem mamce přiznala, jak mě nutil abych se před ním osahávala. Neodporovala jsem, protože jsem se ho bála. A tak to dělal i za mě. Pamatuju si, jak jsem ležela nahá na posteli snohama od sebe a jeho rukou v rozkroku. Bála jsem se to komukoli říct, protože jsem měla strach, že se mi vysmějí, neuvěří mi. Ale řekla jsem to mamce, protože už jsem odmítala se s ním víc setkávat. Bála jsem se, že by to mohlo zajít někam víc, než jen, že by mě osahával. Máti prvně brečela, že jsem jí to měla říct dřív. A pak se mi vysmála... jenže proč bych lhala, když bych při dalším zamlčováním měla možnost cestovat za peníze, které my nemáme?..
Už dlouhou dobu předtím jsem se od matky uzavřela. Věčně hádky. Její mindráky na má ramena. Brečet noc co noc. A odhodlání být silná, když není ona. Nenechat se stáhnout. Radši odcizit.
Přijížděla jsem ze školy a chtěla se najíst. Pak dostala kázání, jak velká jsem vyžírka, že jídlo tu je i pro Lukáše. Plus mamky mindráky, že potřebuje zhubnout. Moje sebekritika, že mě nikdo nechce ani poznat, protože jsem hnusná. To dohromady, že máti má jen řeči, ale nic pro to nedělá... Začala jsem držet hladovky. A cvičit. Ztráta šesti kilogramů za dva a půl měsíce a najednou byl problém ten, že nejím.
Táta si našel přítelkyni Ingrid Polákovou, přestěhoval se na moravu, kde s ní a jejími dětmi Davidem, Frantou a malým Toňou bydlel. Ale když byl přes rok ve vězení, Inga neplatila dům a kluci téměř všechny jeho věci rozprodali. To byl jejich rozchod. Dům táta prodal a nastěhoval se zpět do Řečice ke svému tátovy. Následně se zjistilo, že mu k cukrovce selhaly ledviny a stal se z něj invalidní důchodce. Sehnal si garzonku ve dvoře u nádraží, aby měl klid.
Tehdy jsme ještě zjistili, že mojí mamky mamka umírá na rakovinu, stejně jako na ni zemřel praděda. Mamka z toho byla na dně. A její zármutek strhl i mě, ačkoli se se mnou ani jedna s babiček nestýká, utěšovala jsem ji. Hnusný pocit bezmoci, držet pláčící vlastní matku v náruči. A přitom chtít od toho všeho pryč.
Můj útěk byl tanec. Hudba. Co jiného, když vás všechno nutí zamlčovat. Když je všem jedno, jak secítíte vy, protože se lidé okolo vás utápí v sebelítosti. Nesnášela jsem, když mi mamka nadávala, jak jsem rozmazlená. "Uvědom si pod čí střechou bydlíš!" Už jsem neměla na to, nechávat se zraňovat jejich mindráky.
Na konci prázdnin 2012 se konala pouťová zábava v tý malý zapadlý vesničce, kde jsem žila. Mamka se opila a nakázala mi, abych šla spát. Cca o půlnoci. Odporovala jsem, že se zeptám Lukáše, protože se stejně vždycky rozhoduje podle něj. Kamarádka se mě zastala. Mamka jí chtěla uhodit, ale já jí chytla ruku a vytrhla z ní vařečku, kterou jsem pak zlomila. Kamarádka utekla. Mamka si stoupla do vchodu do kuchyně, kde jsem chtěla vyhodit tu zlomenou vařečku. Nechtěla mě pustit dál. Tak jsem do ní trochu strčila a ona spadla na zem v kuchyni. Prošla jsem směrem ke koši, ona mě chytila za kotník a já se tam rozplácla. Pořád mě držela a křičela se slzama, jak nechtěla, aby to takhle s náma dopadlo. Se sevřeným hrdlem jsem se snažila jí vysmeknout, jenže to nešlo. Myslela jsem na to, že bych ji možná kopla, aby mne pustila, ale něco ve mě mi to nedovolilo. V ten moment do kuchyně přišel zbytek rodiny. Vyhodila jsem vařečku, zatím co všichni ostatní drželi moji matku, která na mě v zuřivosti křičela, jak moc jsem jí zkazila život. Drželi ji asi čtyři lidi, jak moc mě chtěla zmlátit. Přála jsem si nebýt. Vždycky mi moji existenci vyčítala, když jí bylo nejhůř. Jednou jsem i spolykala pár prášků, které jsem našla nepopsané v lékárničce, ale nic mi neudělali. Po tomhle zážitku s ní jsem začala kouřit. Utvrdila jsem se v tom, že tohle není můj boj. Že musím pryč.
Prvního prosince, týden před mými patnáctými narozeninami jsem byla u táty na víkend a máti mi zavolala, ať si přijedu sbalit, že budu bydlet u táty. Když jsme přijeli, byla s Lukášem rozhořčená a dotčená z toho, že si vygooglovali můj blog, kde jsem si ulevovala psaním v sarkasmu. Řekli mi, že jim za ty problémy nestojím. Částečně pro mě byl šok, že mě teď už oficiálně vyhodili a že jsme s tátou uskutečnili ten sen v realitu po deseti letech tímto způsobem, touto příčinnou-jejich egy. Naposledy jsem u nich byla před silvestrem 2012-13. V únoru 2013 se konal soud ohledně přesunutí mé péče na otce, a jelikož se mě to týkalo, přemluvila jsem tátu, že pojedu taky. Máti žádala, abych ji povinně navštěvovala, soudkyně se zeptala přímo mě. Já odpověděla, že nechci a máti žádost stáhla.
Když jsem se nastěhovala k tátovi, najednou jsem měla víc přátel. Svobody, ale i tak mě bolely myšlenky, že třeba má mamka pravdu a příčinou jejího trápení je, že jsem... Zbavila jsem se strachu z lidí. Byla to obrovská změna.
Měla jsem šanci splnit si sen, za který se mi spousta lidí vysmívala. Měla jsem možnost zpívat spolu se Zakázaným Ovocem. Ale tu šanci jsem zahodila ze strachu ztráty jednoho blízkého člověka, kterého jsem stejně ztratila. Nastoupila jsem na školu, na kterou jsem za každou cenu nechtěla, přímo ten obor, ale beru to, protože si nemůžeme dovolit, abych byla na intru na škole v jiném městě. Po tom všem to beru jako výzvu. Poprvé, co jsem se někoho doopravdy milovala. První vztah na čtyři měsíce. Ten nádhernej pocit, když vás jeho rodina přijme, jako by všechno bylo v pořádku. Když najdete někoho, komu absolutně důvěřujete, jako nikomu jinému. Ale to už je pryč. Nejsem ten typ, co se často zamilovává nebo s někým chodí jen ptoto, aby nebyl sám nebo proto, že se mu líbí. Radši se utápím samotou. Na škole jsem poznala i kluka, který se sebepoškozuje. Spřátelili jsme se. A já chtěla zjistit, co na tom řezání se má. Pochopila jsem to. Bála jsem se, ale udělala jsem to. Po tomhle jsem to zopakovala asi třikrát. Ačkoli se mi líbilo jak to vyplavuje ty endorfiny nebo co, raději jsem přestala. Teď je leden 2014, já přestala hulit odvykám si od cigaret a snažím se na sobě co nejvíc pracovat, abych dosáhla toho cíle, který jsem si vytičila. BE THE BEST OF ME.