Stvořilo mě

16. prosince 2013 v 21:29 | Vendy Šperová |  Nezařazené
Článek je pravidelně aktualizován, podle životních událostí. Nic není smyšlené.
----------------------------------------
Byli mi 4 roky, když se naši rozvedli. Důvod neznám.
V matčině péči jsem se jako předškolačka často stěhovala. Bydleli jsme v Příbrami, Pičíně, u matky mé matky a v nové Cerekvy, kde jsem se učila první pololetí první třídy.Nějaký z těch, se kterým tehdy mamka chodila ji mlátil. Neměla jsem o tom ani potuchu... nebo spíš jsem to nechtěla vidět. Nevím, jak bych jí byla schopná pomoct.
Druhé pololetí jsem nastoupila do základky v Kardašce, opět. Mamka to kvůli mně zkoušela dát s tátou dohromady. V našem rodinném domě Šperů jsme bydleli i s dědou a Markem-táty mladším bratrem. Marek je alkoholik. V náladě své rodině a bližním vyčítá všechny neúspěchy, a pokud mu odporujete nebo u něj za nic nestojíte, přichází násilí. Vysklené dveře, bolestné a nervózní kňučení psa, stopy krve na zdech, podlaze, futrech… návštěvy policie. Táta lepší vztah s mou mamkou nečekal. Užíval si mě a mamku toleroval. Jezdili jsme spolu na srazy motorkářů, výstavy čtyřkolek a aut, na pískárnu a tak. Často jsem se zdržovala v dílně, kde opravoval auta. Líbí se mi chladná vůně motorového oleje. Občas v garáži byl z časného rána do pozdního večera. Mamka tehdy pracovala v Nevě a často ji vedoucí Mach střídal noční směny s ranními. Vzpomínám si, jak jsem na ni občas večer čekala téměř do půlnoci, kdy se měla vrátit. Ležela jsem na gauči a sledovala thrillery s hvězdičkou. Jak se dalo čekat, bez vzájemné snahy se opět rozešli. Mamka si našla nového přítele Lukáše Kočího. Nastěhovali jsme se k němu na vesnici do baráku po jeho zesnulé babičce. To mi bylo osm let. Po dvou letech se vzali a narodil se Aleš. O další dva roky později Anna. Jak to tak bývá, Lukáš se na mě učil budovat autoritu a respekt, což jsem si nenechala líbit. Zvláště jeho manipulaci s mým soukromím. Mamka mě začala používat jako příležitostnou chůvu, když jezdili do hospody. A tak jsem kvůli častým sporům s nimi k tátovi jednu dobu nejezdila vůbec. Odůvodňovali to známkami, které jsem v té době měla dobré.
Únikem, za který jsem byla vděčná bylo cestování se známým, který to celé platil do ciziny. Rakousko, Švýcarsko, plavba po středozemním moři... skončili to, když jsem mamce přiznala, jak mě nutil abych se před ním osahávala. Neodporovala jsem, protože jsem se ho bála. A tak to dělal i za mě. Pamatuju si, jak jsem ležela nahá na posteli snohama od sebe a jeho rukou v rozkroku. Bála jsem se to komukoli říct, protože jsem měla strach, že se mi vysmějí, neuvěří mi. Ale řekla jsem to mamce, protože už jsem odmítala se s ním víc setkávat. Bála jsem se, že by to mohlo zajít někam víc, než jen, že by mě osahával. Máti prvně brečela, že jsem jí to měla říct dřív. A pak se mi vysmála... jenže proč bych lhala, když bych při dalším zamlčováním měla možnost cestovat za peníze, které my nemáme?..
Už dlouhou dobu předtím jsem se od matky uzavřela. Věčně hádky. Její mindráky na má ramena. Brečet noc co noc. A odhodlání být silná, když není ona. Nenechat se stáhnout. Radši odcizit.
Přijížděla jsem ze školy a chtěla se najíst. Pak dostala kázání, jak velká jsem vyžírka, že jídlo tu je i pro Lukáše. Plus mamky mindráky, že potřebuje zhubnout. Moje sebekritika, že mě nikdo nechce ani poznat, protože jsem hnusná. To dohromady, že máti má jen řeči, ale nic pro to nedělá... Začala jsem držet hladovky. A cvičit. Ztráta šesti kilogramů za dva a půl měsíce a najednou byl problém ten, že nejím.
Táta si našel přítelkyni Ingrid Polákovou, přestěhoval se na moravu, kde s ní a jejími dětmi Davidem, Frantou a malým Toňou bydlel. Ale když byl přes rok ve vězení, Inga neplatila dům a kluci téměř všechny jeho věci rozprodali. To byl jejich rozchod. Dům táta prodal a nastěhoval se zpět do Řečice ke svému tátovy. Následně se zjistilo, že mu k cukrovce selhaly ledviny a stal se z něj invalidní důchodce. Sehnal si garzonku ve dvoře u nádraží, aby měl klid.
Tehdy jsme ještě zjistili, že mojí mamky mamka umírá na rakovinu, stejně jako na ni zemřel praděda. Mamka z toho byla na dně. A její zármutek strhl i mě, ačkoli se se mnou ani jedna s babiček nestýká, utěšovala jsem ji. Hnusný pocit bezmoci, držet pláčící vlastní matku v náruči. A přitom chtít od toho všeho pryč.
Můj útěk byl tanec. Hudba. Co jiného, když vás všechno nutí zamlčovat. Když je všem jedno, jak secítíte vy, protože se lidé okolo vás utápí v sebelítosti. Nesnášela jsem, když mi mamka nadávala, jak jsem rozmazlená. "Uvědom si pod čí střechou bydlíš!" Už jsem neměla na to, nechávat se zraňovat jejich mindráky.
Na konci prázdnin 2012 se konala pouťová zábava v tý malý zapadlý vesničce, kde jsem žila. Mamka se opila a nakázala mi, abych šla spát. Cca o půlnoci. Odporovala jsem, že se zeptám Lukáše, protože se stejně vždycky rozhoduje podle něj. Kamarádka se mě zastala. Mamka jí chtěla uhodit, ale já jí chytla ruku a vytrhla z ní vařečku, kterou jsem pak zlomila. Kamarádka utekla. Mamka si stoupla do vchodu do kuchyně, kde jsem chtěla vyhodit tu zlomenou vařečku. Nechtěla mě pustit dál. Tak jsem do ní trochu strčila a ona spadla na zem v kuchyni. Prošla jsem směrem ke koši, ona mě chytila za kotník a já se tam rozplácla. Pořád mě držela a křičela se slzama, jak nechtěla, aby to takhle s náma dopadlo. Se sevřeným hrdlem jsem se snažila jí vysmeknout, jenže to nešlo. Myslela jsem na to, že bych ji možná kopla, aby mne pustila, ale něco ve mě mi to nedovolilo. V ten moment do kuchyně přišel zbytek rodiny. Vyhodila jsem vařečku, zatím co všichni ostatní drželi moji matku, která na mě v zuřivosti křičela, jak moc jsem jí zkazila život. Drželi ji asi čtyři lidi, jak moc mě chtěla zmlátit. Přála jsem si nebýt. Vždycky mi moji existenci vyčítala, když jí bylo nejhůř. Jednou jsem i spolykala pár prášků, které jsem našla nepopsané v lékárničce, ale nic mi neudělali. Po tomhle zážitku s ní jsem začala kouřit. Utvrdila jsem se v tom, že tohle není můj boj. Že musím pryč.
Prvního prosince, týden před mými patnáctými narozeninami jsem byla u táty na víkend a máti mi zavolala, ať si přijedu sbalit, že budu bydlet u táty. Když jsme přijeli, byla s Lukášem rozhořčená a dotčená z toho, že si vygooglovali můj blog, kde jsem si ulevovala psaním v sarkasmu. Řekli mi, že jim za ty problémy nestojím. Částečně pro mě byl šok, že mě teď už oficiálně vyhodili a že jsme s tátou uskutečnili ten sen v realitu po deseti letech tímto způsobem, touto příčinnou-jejich egy. Naposledy jsem u nich byla před silvestrem 2012-13. V únoru 2013 se konal soud ohledně přesunutí mé péče na otce, a jelikož se mě to týkalo, přemluvila jsem tátu, že pojedu taky. Máti žádala, abych ji povinně navštěvovala, soudkyně se zeptala přímo mě. Já odpověděla, že nechci a máti žádost stáhla.
Když jsem se nastěhovala k tátovi, najednou jsem měla víc přátel. Svobody, ale i tak mě bolely myšlenky, že třeba má mamka pravdu a příčinou jejího trápení je, že jsem... Zbavila jsem se strachu z lidí. Byla to obrovská změna.
Měla jsem šanci splnit si sen, za který se mi spousta lidí vysmívala. Měla jsem možnost zpívat spolu se Zakázaným Ovocem. Ale tu šanci jsem zahodila ze strachu ztráty jednoho blízkého člověka, kterého jsem stejně ztratila. Nastoupila jsem na školu, na kterou jsem za každou cenu nechtěla, přímo ten obor, ale beru to, protože si nemůžeme dovolit, abych byla na intru na škole v jiném městě. Po tom všem to beru jako výzvu. Poprvé, co jsem se někoho doopravdy milovala. První vztah na čtyři měsíce. Ten nádhernej pocit, když vás jeho rodina přijme, jako by všechno bylo v pořádku. Když najdete někoho, komu absolutně důvěřujete, jako nikomu jinému. Ale to už je pryč. Nejsem ten typ, co se často zamilovává nebo s někým chodí jen ptoto, aby nebyl sám nebo proto, že se mu líbí. Radši se utápím samotou. Na škole jsem poznala i kluka, který se sebepoškozuje. Spřátelili jsme se. A já chtěla zjistit, co na tom řezání se má. Pochopila jsem to. Bála jsem se, ale udělala jsem to. Po tomhle jsem to zopakovala asi třikrát. Ačkoli se mi líbilo jak to vyplavuje ty endorfiny nebo co, raději jsem přestala. Teď je leden 2014, já přestala hulit odvykám si od cigaret a snažím se na sobě co nejvíc pracovat, abych dosáhla toho cíle, který jsem si vytičila. BE THE BEST OF ME.
 

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.