Květen 2014

Missing darling

11. května 2014 v 14:29 | Vendy Šperová |  Dreamland
Nejkrásnější vztah je ten, kdy spolu vycházíte jako nejlepší přátelé, milujete se jako milenci a chráníte se jako sourozenci...
Pro někoho sci-fi, pro jiné sen. Pro mne štěstí, které když najdu, nechci o něj přijít.
Žádný vztah není snadný, protože ho máme s někým navzájem. A víc jak jeden člověk, rovná se více názorů, návyků a potřeb. Něco máte společného, zbytek odlišného... Občas je to o hledání vhodného kompromisu, či o naučení se pochopení, jindy o oběti, kterou jsme schopni pro blaho druhého udělat, protože jeho pocit štěstí pro nás znamená často mnohé, než vlastní pýcha. Když vám záleží na všech pocitech, citech, trápeních a štěstí druhé osoby, více než na vlastních. Ochotni vyslechnout a upřímně povědět, co hýbe s naším nitrem. Sdělit náš názor takový jaký je, bez zbytečných úprav. Hrát blázny po celou dobu, co jste spolu, protože se prostě cítíte v jeho/její přítomnosti volně, šťastně. A najdete něco, co pro vás nelze nahradit. Milujete člověka, i když víte, že třeba není nejrozumnější, nejkrásnější. Vy ho takového vidíte, protože je sebou. Milujete ho proto, že je takový, jaký je. Sebou. Tak se ve vašich očích stává dokonalým. Jedinečným. Nenahraditelným. Cenným.
Každá chvíle s takovou osobou je pro vás vyjímečná a zdá se jako malá. Když jste zase bez ní, žít život je jako koukání na televizi. Dokáže vás strhnout do děje, ale dokud nejste s milovanou osobou, jen se těšíte až to vypnete a budete dělat to pro vás hodnotné. A třebaže se s ní/ním jen díváte na seriály, pouštíte si filmy, válíte v peřinách, jdete na procházku, pocit sdílení času s někým jako je on(a) není pro vás zbytečným.
Přemýšlíte jak mu/jí udělat radost, i když to po vás nevyžaduje. Dali by jste mu všechno, co máte. Snažili se neustále dokola.
Jelikož když najdete něco takového, nejde od něj jen tak upustit. Nenecháte tu jedinou osobu odejít. Ne-e, není to ze závislosti. Je to z vědomí, na jaké bohatství jsme narazili. A jediné, proč bychom od něj upustili je ten, že by si to snad objekt naší lásky přál.

"Milovat, obětovat se, upustit od oběti, jen když je škodlivá těm, kdo jsou jejím předmětem a obětovat se zase v naději, že sloužíme pravé věci, to je láska."
George Sandová




P.S.: To špatné se děje pro to dobré. Dělá nás to silnějšími. Až na konec vesmíru a ještě dál... <3

10/5/2014

10. května 2014 v 14:48 | Vendy Šperová |  Of my life
Přihlásím se na blog a změním design. Kouknu na datum posledního článku a dojde mi, že je to víc jak měsíc.
Nemám o čem psát? Vždyť se toho děje tolik! Přemýšlím nad tolika věcmi, neustále dokola. Možná stejně. Jak už nemám s kým je probírat, nutí mě to samotnou k hledání odpovědí. Pomalu, ale jistě.
Vždyť se toho odehrálo tolik, no ne?
Týden žití bez dozoru, kvůli nemoci. Pár dní bez školy, kvůli tomu, že jsme socky. Rozbourání těch pár spojnic mezi mnou a matkou. Odkrytí zakopaného provazu mezi mnou a snem z dětství.
Zauzlovaná mezi tolika body, že netuším občas kam se hnout.
Táhne jeden provaz a další s sebou cuká, jako kdybych se musela rozhodnout mezi dvěmi možnostmi. Ač vím, že jde oboje.
Poučená z "chyby" v minulosti (nevěřím v chyby, ale jak nazvat něco, z čeho plyne poučení?).
Jak často přemýšlím nad školou, protože pro mne nemá absolutní význam. Nestojím o život jaký má většina. Chci dělat, co mě baví, co dokážu a na co mám. Poznat svoje hranice, poznat sebe. Nechci se nechat překopávat podle vzoru ostatních a jejich postojů. Jako by ze mne chtěli mít další z nich. Ale všichni jsme individuální.
Zajímavé, jak těžké je to pro ně pochopit to.
Láska k hudbě a láska k člověku - rodině.
Když se chce, všechno jde a já chci. Když ztratím to jedno, jiste to nebylo skutečné. A to, co zbyde bez lásky k lidem, je jen ten sen. Jak mě miluješ, pujdeš tou cestou spolu se mnou a nebudeš chtít, abych zníčila část sebe sama.
Jednáme tak, jak uznáváme za vhodné. Chvíli sebestředně, jindy příliš obezřetně k citům a postojům druhých, které stojí část našich osobností.
Došlo mi, že snad všichni kolem mne se snaží někoho vázat. Nutí k rozhodnutím, kvůli své sobeckosti, egu, ... Každý z nás. Každého.
Chtěla bych se oddělit od té skupiny. Cítím jak mě mučí tolerance tohodle sociálního řádu.
Jsme krysaři.
A naše svoboda je jen iluzí. Říkejte mi co chcete. Já mám svojí hlavu. Taky se vám nevnucuji.
Když jsme někoho milovali, ale již nemilujeme, neznamená to, že naše city nebyly skutečné. Lidi se mění, city s nimi.
Můžeme říkat, že něco je navždy. Ale až se v prach promění naše těla a nezbude po nás nic, bude to jen hrstka lidí, kterým jsme do života něco přinesli.
Překypujeme energií, co se mění stejně rychle jako počasí. Né-li rychleji.
Dělejme věci tak, abychom jich nelitovali.
Co se před nás postaví bude jen to, co potřebujeme k tomu, aby nám ukázalo kým jsme. Jak tě strach srazí na kolena, je jen na tobě, aby jsi sám v sobě našel sílu a vydal se i tak stříc tomu, co tě pokořilo. Protože i když jsi na dně, už víš, co tě tam dostalo. A pláč kvůli stále stejné věci... strach z jedné věci, to je jako smát se jednomu stejnému vtipu neustále dokola. Hloupost. To neexistuje.
Že neukážeme své city, nemluvíme o svých trápeních - to neznamená, že je nemáme.
I still feel like ugly duck. Cause I can't find the best journey to real myself. Need realize me.

Všechno je to v našich hlavách, drazí.