Červen 2014

26/6/2014

26. června 2014 v 19:04 | Vendy Šperová |  Of my life
Nejde nekouřit, když vídím, co se kolem děje. Osobní protest proti všemu. A podpora tabákového průmyslu naší tržní ekonomiky. Nasrat na to.
K čemu jsou předehry a úvodní kecy.
Raději přímo k jádru.

Systém jakým funguje škola, do níž chodím je na hovno. Demokracie padla, ať žije monarchie. Tolik lidí, co někomu leze do řiti. Nepochopím, jak někdo na takový hnus může mít žaludek. Zcela bezpáteřní. Rozdupat takovým slizkým zmrdům ten jejich chytráckej ksicht na sračku.
Pořád samá slova jak s tím něco dělat, ale činy čekají na provedení. Jsou někdy v budoucnu. Z přítomna odložené. Jak dlouho se ještě budou odkládat? Propadáme se prokastinaci.

Občas lehkým drogám.
Sexuálním choutkám.

Nový prášky i inhalátor. Astma v rozvíjejícím se stádiu. A z těch prášků jsem jak sjetá. Když jsem čistá, fetku ze mě udělá to, co má sloužit jako léčivo? Kde to jsme. Škoda, že ty stavy se mi líbí. Jsou tak tragikomický, až to nechápu. Nejde myslet na jednu věc, ale jak rozvedu jedno téma v řeči jako třeba reklamy, nemůžu přestat mluvit a stále je co říct.
Alespoň, že jsem stále spojená s realitou. A je jedno, že se pod tím vlivem houpu na posteli jak houpací koník dopředu a vzad, myslet dokážu víc a rychleji.

Asi bych se měla těšit z téměř uzdraveného kotníku. Stejně jsem si ho dneska znovu zvrtla, pššt. Z rudé růže, první květiny vůbec, kterou jsem kdy dostala k tomu od miláčka s přáním uzdravení. Z opravených pětek. Jestli nejsou nějaké o kterých nevím zjistím až zítra. A že zítra budu čichat jeho tričko, jako největší fetišistka a vpíjet ho skrz nos až do mozku. Je opiát.

17/6/2014 škola -místo zdraví nebezpečné

17. června 2014 v 14:10 | Vendy Šperová |  Of my life
YESTERDAY?
Třídní důtka + ředitelská důtka + praxe ( = otrocká práce balení školního majetku kvůli výměně oken - ta škola fakt válí, co ) + pád na kotník ze schodů + načapání při kouření ve školním prostoru k tomu u dělníků - nové legíny = Pondělky jsou horší než kdejaké pátky třináctého, yea!

Důtky z důvodu nepřinesení omluvenky od doktora na školou povinný týden LVK (Letní Výcvikový Kurz), tudíž z důvodu neomluvených hodin. Praxe asi protože neměli nikoho jiného, kdo by jim otročil, jinak si to nedokážu přeložit, proč jsme zrovna dělali to, co jsme dělali. Pád pač nahoru i dolů beru schody po dvou a zrovna směrem dolů mi to podklouzlo a sjela jsem až na zem. Takže zápis do úrazovýho školního listu, jak mi ruplo v kotníku. Načapání jelikož jsme si mysleli, že učitel z tělocvičny, za kterou jsme to felili je pryč, ale nebyl. Ups. Legíny protože chci mít něco pěknýho na pouť v našem městě, co bude o víkendu po výzu.
Dneska jsem čekala hodinu a půl na chirurgické ambulanci na přijetí. Ti mě poslali na rentgen. Pak zpět, aby mi doktor řekl, že to křupání v kotníku nejspíš způsobuje volná kůstka, nejspíš po předchozí zlomenině, že za týden k praktickému na kontrolu, mazat, chladit, berlit a stahovat jej pro zpevnění. Samozřejmě nezatěžovat.
Test z němčiny, který jsem myslela, že pak stihnu, jsem nestihla.
Takže do školy jen na pololetní testy z NEJ a MAT.
Ani nevím, jestli na tohle pojistka platí nebo ne. Bůh ví, zjistím. Kopie ambulentní správy leží u třídní na stolku.
Z berlí mě bolí v podpaží a chytají křeče do půlky zadku zdravé nohy. To bude trvat, než si na ně zase zvyknu.
Flákání zařízeno, jen se trochu učit na ty dvě písemky, pak přijít dopsat a zas čau v pátek 27. pro vysvědčení. I hope that leg going to be healthy for holiday.


15/6/2014

15. června 2014 v 14:52 | Vendy Šperová |  Of my life
Nemám chuť se hádat. Nemám sílu na to, něco neustále vysvětlovat, vyvracet. Měla bych držet jazyk za zuby?
Je snad něco lepší neříkat, nechat si pro sebe než tu myšlenku sdílet a dojít k nepochopení? K nedorozumnění..?
Proč cokoli řeknu, ihned se pokřivý a mezi nás staví jako velký vodní příkop?
Ty se naštveš.
A já se snažím ukrýt před bouří než se přežene. Cokoli udělám je nepřijatelné. Nesnáším se. A mám se ráda.
Bojím se o nás. O tebe.
Kde přesně je tedy zrada?

S mokrými tvářemi, cigaretou a petlahví piva na schodech do domu jsem jen pozorovala stíny, které vrhala pouliční lampa. Bylo něco po desáté večer. Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo, jako kdybych chtěla vykřičet všechny své pocity. Teoreticky. Ale ty pocity jsem nedokázala ani popsat. Směs přání, stesku, vzteku na sebe sama bylo to jediné, co dokážu identifikovat.
Po dlažebních kostkách se cosi mihlo. Zaostřila jsem a podle tvaru poznala malou myšku. Párkrát popobehla a najednou se zastavila. Asi minutu nehybně stála na kostce a já ji pozorovala. Je možný, že by mě taky pozorovala? jak v myšších očích vypadá člověk? Cítí strach nebo respekt? Uklidnilo mě se jen tak na ni dívat. jak pak hbytě pospíchá k mřížce kryjící okno do sklepa.
Po příchodu domů, jako by všechny ty lampy ukazovali na mě. Tohle je ta sobecká a ubulená holka. Tahle skončí v pekle (nevěřím v peklo). A ve vaně jsem začala přehodnocovat všechno, v co věřím...
Jak by mohl někdo věřit ve mě? Právě jsem se začala nenávidět a milovat.
Smutné, že když zrovna potřebujete někoho, kdo by vás ujistil, že je při vás, není tu nikdo takový.
A ten, od kterého by jste to čekali, odmítne podat ruku.

14/6/2014

14. června 2014 v 18:06 | Vendy Šperová |  Of my life
Tak se nám to nějak stalo. Po sentimentální vzpomínce v mé hlavě na první středoškolský den na škole a po škole s ex ihned přichází zděšení, že prvák končí. A já si ho nezopakuju, ani to nechci, ale nešlo by to stejně. Stress z propadnutí. Nejhorší předmět jsem opravila, ale ještě na mě se čtyřkou vykukují démoni zvaní matematika a němčina. Neuzavřené...
Pořád se přemlouvám, ale jak mám tu kuráž podívat se na všechnu tu látku, ihned se najde tolik věcí, které musím udělat. Musím nejspíš jen ve své hlavě, jsem ztracený případ...
Chyba.
Přeci nad sebou nezlomím hůl.
i kdybych propadla, vím, že na sobě budu makat. Stejně jsem měla jakési dilema, stav vyhoření už hned při nastupování na střední. Protože ten smysl je pro mne neviditelný. Papír jako důkaz o vymytí mozku. (Ne, není to vše o čem na školství pochybuju. Ale to by byl článek sám o sobě.)
Jsem líná, líná, zkažená.
A odhodlaná jen pro své VLASTNÍ cíle.
Vždyť mít střední školu je něco v dnešní době "samozřejmého". To je pokrytectví. Všichni vědí, co bych měla dělat, všichni chtějí, abych něco dělala, ale nikoho nezajímá, co bych dělala já. Kéž když už mě tak lámou nutili do studia oboru, který by mě bavil. Ale to něco jako zákon rovnováhy je velká přírodní síla, co mi to nemohla dopřát. Protože jak jsem chtěla získat uskutečněné přání z dětství - bydlet s tátou - musela jsem něco ztratit.
Agree or not.
Síla realizace myšlenek v mé mysli mě děsí a fascinuje...