Září 2014

Život je jen cesta

22. září 2014 v 11:40 | Vendy Šperová |  Dreamland
Ano, každý dělá chyby. Chybami pojmenováváme zkušenosti, přešlapy, které považujeme za chybné. Ale přitom je to jen způsob jakým se učíme co a jak dělat "správně". Život nepřišel s návodem.
Nesejde na činu jako na úmyslu, kterým byl vykonán.

Je dobře, že "chybujeme". Když nezakusíme neúspěch, nemůžeme vidět hodnotu úspěchu. Když to nezažijeme, nedokážeme to ocenit a vážit si toho. Radovat se z maličkostí.

Pro někoho je důležité mít spousty přátel. Někomu stačí jediná osoba, které odevzdá svou přítomnost, budoucnost, lásku, víru a sdílí s ní sny. Je to jeden společný sen.
Každý z životních lekcí bere něco jiného. Někdo se z nich stává silnější a poznává sám sebe. Jiný se z toho dna nedokáže zvednout.
Ztotožňujeme se s naší myslí. Myšlenky mají velikou sílu, negativní i pozitivní energie. Ale přesto je třeba si uvědomit, že sami myšlenky námi nehýbou. My na ně reagujeme. Jen my sami.
Ať už stojíme o pochvalu a uznání lidí nám blízkých nebo ne, nejdůležitější jsme sami sobě. Aspoň by to tak mělo být. I když jsme začali axistovat v tomhle světě za příčinou akce někoho jiného, dalo to jen start nám samotným.
Chyby, které se opakují jsou připomínkou věcí, které jsme se naučili a zapomněli. Všechno pořád dokola. Utváříme si svůj svět, odděleni a přitom úzce propojeni s ostatními. Co činíme, myslíme si a konáme je naše věc, pokud to není na úkor někomu, avšak se na té cestě spousta věcí a především lidí vytratí jako noční déšť v mlhu, o které víme že byla, ale už se rozplynula.
Občas jako by mysl byla rozdělena na dva sobě protichůdné tábory, kdy známe svoje klady i zápory, ale bereme je jako dokonalý celek a druhý tábor křičí jen to nejhorší. Někdy se potřebujeme vidět v tom nejhorším světle, aby až se mysl uklidní, my nabyli vědomí, že všechno je tak jak má být. I když jsou věci, které nemůžeme ovlivnit a trápí nás. I když jsme chybovali.
Časem zjistíme, že se všechno odehrálo z jistého smyslu.
---
Možná pochopíte. Možná to vidíte jinak. Každopádně have free mind.
And be yourself.

Kdyby

21. září 2014 v 22:07 | Vendy Šperová |  Dreamland
Kdyby nebylo to špatné, mohlo by být dobré?

Kdyby nebyly peníze, byli by lidé dále pracovití?

Kdyby nebyly slzy, byl by smích?

Kdyby nebylo zklamání, mohla by být láska?

Kdyby nebylo bolesti, mohlo by být štěstí?

Umíráme příčinou života. Žijeme příčinou lásky nebo chtíče. Občas si každý přijde jako nevydařený experiment, na kterém si cosi zkouší trpělivost a limit existence.
Občas jako kdybychom byli spíše loutkami než svobodnými lidmi. Nebo si naopak hrajeme na bohy.
Používáme slova jejiž význam nedokážeme zcela vysvětlit, uchopit a pochopit. Pojmenováváme spoustu věcí jež nedokážeme vysvětlit.
Toužíme žít bezbolestně, dlouho, zdraví, bez úrazů, ale umíráme každou vteřinou, nádechem, krokem.

Kdyby nejsou reálná.
Reálné je vše, co si dokážeme představit.
Skutečné.
Je jen TEĎ.
A už je zase pryč...

19/9/2014

19. září 2014 v 22:21 | Vendy Šperová |  Of my life
Edit k min. článku: Drahouš á velikost L, zmílila jsem se. A nikoli dva kluci a tři holky přibyly, nýbrž jeden kluk a zbytek dívky. Avšak jedna již ukončila studium, domníváme se z důvodu péče o dítě.

7/9/2014 Strmilovská pouť
Ve zkratce seznámení s rodiči přítelovi mamky. Plus bratránek a strejda. Milí, pěčlivý, přátelský a hodně pohostiní lidé. Na cestu domu mi zabalili nějaké to cukroví.
Poprvé jsem byla na Extrému 120° a úplně to stačilo. Tlak táhl můj obličej i tělo dolů, návaly krve tam a sem v těle plus promixovaný žaludek, při stavu hlavou k zemi. Občasná paranoia, že se moje sedačka vytrhné a mrdne to se mnou o zem. Ale vcelku se mi to líbilo. Vážně to byla konečně nějaká atrakce, která způsobila adrenalinový návaly.
Potom autíčka spolu s ním a jeho bratránkem Mikym. Jako by se navzájem chránili. A ačkoli mi zrovna autíčka přijdou na poutích jako největší píčovina, s nimi jsem si to vážně užila. Byla to docela i sranda. A mladej přes očekávání moje řidičské umění neshazoval.
Dostala jsem od něj perníkové srdíčko. Sice je mnohem menší než to, které jsem mu přivezla z Dobrušské pouti někdy na konci minulého školního roku, ale zato za jeho peníze.
Bylo to příjemný. Celkově bych ten den hodnotila kladně. A to se prdlouš bál, že budu drzá. Nejsem drzá, když nemám výhrady proti člověku nebo příslušné situaci.
Začala jsem si opět psát, co jím. Hlídat si to. Dělat si snídaně s vačiny do školy. Nosit pití. Ale fakt, že petky jsou na jednorázové použití, protože pak je bakterie zdevastují a povrch jakoby popraská je docela smutný. Lahev z fotbalu za stovku, co jsem měla rok a půl jsem nechala v buse, který nás vezl z Pálavy. A ty ceny za lahve pro více použití... při pohledu na mé pasivní hospodářství prostě smůla.
Vztahy se spolužáky jsou lepší než loňský rok v prváku. No... prvák se svou pověstí dostál své pověsti. Že je ohledně tohodle nejhorší.
Prodávání učebnic má výhody - money. Bejby, aj lájk it! Mám na placení závazků. Přesněji měla. Peníze mají kolovat. Vážně silně uvažuji nad psaní si daňové evidence. Jakožto fyzická osoba bez pravidelného příjmu s pravidelnými výdaji je výsledek sice jasný, ale orientaci by to zlepšilo. Chudák miláček je (dobrovolně) peněžně vykořisťován. Je to frajer a dobrák. Takovou spoustu věcí a cashe stojí trávit všechen možný čas, akce, události, pobyt a podobně společně. Až mi ho je líto. Musím sehnat nějakou brigádu po škole. V Kozlovně hledají na víkendy číšnici... ale z hospod já nemám ohledně práce tak dobrý pocit. Uvidí se.
By the way: Zapaříme!

4/9/2014

4. září 2014 v 17:52 | Vendy Šperová |  Of my life
Možná je to snaha rozpoznat komu stojí za to být v životě a od koho pryč. Možná pára unikající pod poskakující puklicí od hrnce. Eliminace našich potencionálních (skutečných?) otrokářů. Nebo prostě hloupost.
Psala klečící na posteli do poznámek mobilu se sluchátkama, ze kterých hráli Evanescence.
Spousta lidí nás nezná, nesnaží se poznat, chce mít jen určitou představu o tom, jací jsme, protože jim ta představa dělá dobře. Dostáváte se přesně do situací, kdy vám říkají kdo a jaký jste, snahu říct, co si přejete jste už dávno zabalili a hodili za hlavu, tak jen posloucháte a tolerantně vstřebáváte informaci za informací, který pak pustíte z hlavy, protože je to stále stejná pohádka.
Už jsem se bála, že můj život přechází do stereotypu. Ale je to chlípník, který jako Mike Tyson útočí, buduje zdi.

Dnes mi konečně přišel objednaný balík miláčkovi k narozeninám. Ty měl sice minulý víkend, ale posílali ho kluci po čtrnácti dnech. A je to doma! Jsem nadšená. Tričko je podle cedulky XL, což je super. Volila jsem sice XXL, jelikož podle mýho odhadu mladýmu nepadli ani trenky (malé), ale povídal, že trika má XL. Enjoy.
V balíčku fotka a líst s rozpisem koncertů na jejich letošním turné 20let existence.
K předávce dojde nejspíš až mu ho vyperu. Takže jsem rozsápala igelit, očuchala matroš a oblíkla se do něj. Je mi jako pyžamo. Nejraději bych si ho nechala, ale konečně mám nějaký dárek, který vím, že potěší s naprostou jistotou. Tedy snad. Těšil se na něj už déle. Ale až ho bude mít, bůh ví, chlapi v projevování kladných citů zrovna nevynikají. Ale ani já nedokážu projevit radost ač ji pociťuji. Sobě radost mobilem, jemu trikem oné punkpopové kapely.
Úžasný (dočasný) pocit samostatnosti. Ale vědomí, že pro nějakou tu tisícovku makáš bez sezení v zápřahu dní (2-3) 20 hodin, kdy ti 3sta zmizí za vstup na akci, další 2.5 za pití a několik na odvoz, přijde to jak lichva. No, zedník nemaká za větší prachy. Aspoń co (ne?)vim.
Dnes jsem byla poprvé ve škole - tento školní rok. Rozvrh odpočinkový, avšak ze změny učitele na právo máme onoho původního na další dva předměty, takže místo učení se na PRN, kvůli 9bodovému limitu se takhle budu musetr šprtat dvojnásob na ZVY a EKO. Pět nových spolužáků. Tři holky - z toho dvě zletilé a dva kluci - jeden co propadl, je postižený na vozíčku a další, co se tedy nedostavil.
Duckface vyšel z módy, so I proud of being retro.
Po škole s letošními maturanty (pač je tam mladej, jak jinak) do nonstopu, protože po osmé neměli ještě skoro nikde otevřený hospody. Domů. A chcípnout. Protože už jenom představa zase tý cesty do a ze školy, skupinek holek drbající o době navzájem, to je vyčerpávající. A začalo to znova. Now.