Říjen 2014

Platonicky zamilovaná

21. října 2014 v 16:01 | Vendy Šperová |  Básničky a pod.
Možná, že se mi zdá
jak málo se známe.
Ale i přes tenhle fakt
dál se to s námi táhne.
To, co píšeš, říkáš
na mě má sakra dobrý vliv.
Mezi námi jsem já ta, co chce i s problémy žít.
Na tohle téma můžeme kecat pořád,
u odvety skončí to beztak.
Asi je den krátká doba,
ale týden v textech započal v tahle slova.
Zprávy od tebe si čtu znovu a znovu.
Když neodpovíš, hledám u sebe chybu.
Ještě furt jsem zmatená z toho, co k tobě vlastně cítím,
doufám, že není klam ta láska, když na tebe myslím.
Bojím se, že tě chci víc, ale ne stejně.
Že skončí to tak jako vždy - to by nebylo zrovna skvělé.
Ale zklamání je ruka, co tě strká dál.
Chci se tě držet, dokud nestrčí mne mimo nás dva.
Už dnes tě uvidím, svírá mě nejistoty pěst.
Jak vlastně vypadáš si vzpomenu pod přikrývkou hvězd...

Sžívání

21. října 2014 v 15:32 | Vendy Šperová |  Básničky a pod.
Poslední ze svých tajných snů
do dlaní si ukryju,
pak vezmu do své dlaň tvou
a vtisknu ti sen do těla.
Putuje tvou rukou vzhůru,
už se blíží k srdci.
Tam klíčí, roste,
teď víš, jak moc tě chci.
Oba máme stejnou víru,
chceme stejné věci.
Oba jediným jsme,
srostlí k sobě, svoji přeci.
Vidím celý svůj svět ve tvých očích.
Někdy padá, jindy hoří,
ale to je v pořádku.
My nikdy nekráčíme pozpátku.


Má vegetariánská míza

19. října 2014 v 19:41 | Vendy Šperová |  Dreamland
Je to pořád dokola to samé. Maso se mi z nějakého důvodu zhnusí, tak ho nejím třeba týden. Pak mám šílenou chuť na pořádnej flák masa. Tohle se mi děje cca 1-2 krát za 3 měsíce. Ale posledních 9 měsíců jsem se dokázala přesvědčit o mé přelétavosti a ono období se nedostavilo. Až teď.
Ignorujíc, že dnešek je teprve třetím dnem, kdy nejím maso a jiné výrobky, polotovary z těl zvířat, kromě produktů jako mléko, vejce a podobně, při kterých žádné zvíře neumřelo to musí nejspíš znít docela bezvýznamně, nepředpokládatelně, že by bylo možné, aby mi to vydrželo.
Nikdy jsem neměla v oblibě klasická zabijačková jídla. Jitrnice, jelita, pomazánka z mozečku, prdelačku - polévku z prasečí krve, kdy se krev získává tak, že prase střelené přibližně mezi oči (do čela) rychle podříznete a necháte vykrvácet do nádoby, ve které krev mícháte, ... Jak taková zabijačka vypadá vím stejně, jako většina jných holek z vesnice. Jen jednou jsem viděla jak dva chlapy krotili bezbranné, vyděšené prase přez provazy a nevl. otec ho střelil mezi oči a poté kuchnul do krku. Brečela jsem už jen při pohledu na to, že docela netuší, jak nevyhnutelný masový osud má. A nemá šanci se tomu bránit. Roztít to tělo sekerou, přičemž vypadnou vnitřnosti...
Přijde mi to jako hra na bohy. My děláme to, co chceme pro náš vlastní zisk a užitek. S naší půdou, s lesy, se zvířaty, se vším. Znevažujeme věcí jako by nám nebylo nikdy dost.
"Ego nad přírodou."
Když někdo zabije malou smečku štěňat, televize Nova by se mohla posrat. Ale že denně padne několik tisíců zvířat na Zemi, aby se jimi mohli lidé nažrat, to je v pohodě.
Býci na koridu se chovají speciálně za tím účelem a je jedno zda-li zvítězí, zemřou v každém případě. Stejně tak ostatní zvířata, co jde snadno najít v různých podobách uvnitř lednic a mrazáků obchodů s potravinami, jako prostou věc bez práva na přirozený život. Fajn - přirozený život je uznávám docela velký idealismus.
Je mi jedno, jestli mi to vydrží nebo ne. V tomhle skoro periodickém kruhu vegetariánství a normální všežralstvím si kroužím hodně dlouho. Když maso jím, tak mi je špatně z toho jak si nestojím za svým názorem. Když ho nejím, cítím se líp pro svou vůli, pro zvířata. A fyzicky nezažívám ty stavy těžkosti. Žádný podělaný problémy s cholesterolem nehrozí.
Většina vypěstovaných surovin a vody jde do žaludků přemnoženého počtu zvířat, které žije jen za účelem porážky a přitom 13 000 l vody padne jen na 1 kg masa.
Hřbitov na talíři.
korekturu neřešim, čůs

Nemyslím, cítím

14. října 2014 v 17:50 | Vendy Šperová |  Dreamland
Nevím jak se to stalo. Prostě se to událo. Děje stále dokola. Ale mám vnitřní jistotu, že moje nevědomí úzce propojilo vědomí. Už nemám potřebu zabývat se otázkama na které jsou spousty hypotéz a teorií. Nemám snahu rozumět všemu. Všem vysvětlovat co a proč je mým názorem, lehce se snažit donutit lidi okolo mne k zamyšlení nad tou možností, kterou mám uvnitř hlavě.
Ujasnili se mi moje osobní možná zákony vesmíru.
Mám se mnohem více ráda.
Řekla bych, že to je správné.
A jsem na to hrdá, haha.


Došlo mi, že usnadnit někomu cestu ve skutečnosti nelze. Tvoří si ji sám.

Že nejde ovládnout mínění osoby, nýbrž jej můžeme jen nechat samotného poznat skutečnost.

Že: jediný skutečně zcela spravedlivý zákon je karma. A ač je to zároveň udržení jakého si pořádku, mít zákon, je to také snaha o manipulaci s lidmi. Udržení na uzdě.

Nezáleží na tom, za čím si jdeme, ale záleží na tom jakým způsobem jej obsáhneme.

Bůh je pro ty, kteří nedokážou poznat čistou svou hodnotu.

Náboženství jsou vlastně sekty pro slabé, kteří si musí děje ve svém životě vysvětlit a někomu udat hodnotu, kterou nemají v sobě. Postrádající víru v sebe. Nerozeznání jednoty. Vymlouvání na boží záměr. Nepřijmutí toho okolo.

Jo, opravdu jsem si oblíbila dharmu. Vždycky jsem k ní měla sklony. ona přeci nemluví o někom dokonalém, který koná tak, aby se nám dostalo spravedlivého jednání. Kdyby Bůh byl, pak by to byl sadistický, panovačný a nadřazený nadsamec. Křesťanství utlačila pohanská náboženství uctívající přírodu. Kolika krve bylo prolito, aby jeho zastánci vnutili víru lidem. Znásilňováno. Plenili.
"Nezabiješ bližního svého" jasně, jasně.
Nějakým způsobem nás křesťanství a katolismus sjednotil. Zasadil semínko do společné kultury. Ale také vymyl mozky.

Lidé se staví nad přírodu. Zvířata.

Vytváříme společnost, kterou odsuzujeme. Neustále se vidíme jako jedinci.
Jsme individuální, "odlišní". A přitom podstata je stejná. Jak v nás lidech, tak ve všech žijících živošných druzích na téhle planetě.