Leden 2015

Vaječná omeleta se sójou, zeleninou a sýrem

15. ledna 2015 v 18:16 | Vendy Šperová |  Vegetariánské
Jak sedí k názvu, je to zcela jednoduchý recept. Dneska jsem opět experimentovala a snažila se přiklánět k mým doporučeným hodnotám z kalkulátoru IIFYM. To ale není podstatné, ať už si makroživiny počítáte, či ne, tady je můj oběd.
Je to primitivní, ale syté a poměrně i chutné. Mluvím za sebe a tátu, který ač není vegetarián, mé experimenty ochutnává (občas dojí za mě - jako i tohle, protože jsem už nemohla).
Porce o 340 g : 10.6 g sacharidy; 67.3 g bílkoviny; 34 g tuk; 664 kCal
50 g sójového masa (kostek)
100 g 30% eidamu na strouhání (cihla) - podle toho, jak máte rádi sýr, já moc
90 g zeleninové směsy
2 vejce (100 g)

Sójové maso uvaříme jak se píše na obalu a vymačkáme z něj vodu.
Zeleninu uvaříme v lehce osolené vodě, poté zcedíme.
Sýr nastrouháme na jemno.
Vejce rozkvedláme v mističce, osolíme, opepříme.
Na rozpálenou pánev nalijeme vejce. Když se spodní stana omelety začne zpevńovat, nasypeme na omeletu sójové kostky, na ně hrstičku sýru. Na ten uvařenou zeleninu na kterou vysypeme zbytek sýru a pánev ( v mém případě vok ) přiklopíme pukličkou, aby se vše prohřálo.
Takto necháme dokud se sýr po krajích a omeleta nezpevní.
Poté je hotovo.
Pokud se z vrchu sýr jemně nerozpustil, doporučuju celý pokrm ještě na chvíli přikrýt, aby se udrželo teplo.

Z deníku 4. dubna 2013

12. ledna 2015 v 23:13 | Vendy Šperová |  Bylo-nebylo
Z DENÍKU 4. DUBNA 2013, STŘEDA

Ve skrytých emocích z nichž se pro opojení pokouším dolat bolest a nenávist k lásce ke svému posílení právě v tento moment, nachází se obrovské ticho, provázené slastnými výkřiky mého niterního chaosu po tom, čeho chci dosáhnout. Snad kdybych se naplnila fyzickou prázdnotou, odpoutala se opakovaně znovu, víc a znovu, všechny ty obrazy rozprostřené mi ve spánku ztratili by moc nad mou myslí a mé iracionální smýšlení bylo by osvobozené iluzorním a naivním vláknem nadvlády mé mysli, ovládáním.
Chaos, výčitky bez větší příčiny, znechucení nad sebou samotnou, postrádání onoho láskyplného něčeho a obdobné pocity zapříčinili lechtání mého jícnu na školních dívčích záchodech při první vyučovací hodině. Nesnáším se! Nevim proč. Možná proto, že nejsem ta dokonalá, žádaná ve společnosti, ta, co když se na vás usměje, vy ji darujete svůj úsměv. Prosté... Jsem ta, jenž klame tělem, s hradbami ironie a sarkasmu, ta v nichž nevíte, jestli vtipkuje nebo něco myslí vážně. Krásně zkažená, lásce bezmocná, ale jen ne rozkošně uchopitelná. Snad rozkošně utápějící svou sebelítost v deníkových zápiscích. Jste-li lehký zvrhlík...
Lhářka, cheater, karma mi to vrátí... Ale psychická bolest je horší než fyzická, tak proč opomíjet nemoc u samotného zárodku. Zítra v pátek zůstávám taky doma. Dnes jsem dočetla Michala Viewega - Výchova dívek v čechách. Odložila svou nepřítomností písemku z dějepisu, němčiny, ke kterýmž se mi přičítají písemky plánovaného příštího týdne. Aspoň se ta holka nenudí. - Ta holka na to sere! jak charakteristická vlastnost. Nedefinovala bych to lhostejností, nezájmem. Spíše bych se snažila zařadit tento přístup k vědomému zapříčinění neznalosti, nevědomosti z odporu ke společenským 'normám'. Učí se to pořád dokola, jsou lidi, co chápou, vědí a stačí pár takových.

"Budete-li rybu nutit vyšplhat na strom, bude si do konce života připadat hloupá." -Albert Einstein

Nehodlám podléhat (byť odůvodněnému) vymývání hlavy. Jako když Zaviačič naprosto jasně odporoval mé práci na sloh, úvaze o lásce. Že je chaotická a volně převedeno můj pohled na lásku je zkreslený, až naivní. Netrvrdím, že se mýlí a netvrdím, že se nemýlí. Přihlížím jen k tomu, že právě ty otázky, jimiž se nejvíce zabýváme jsou otázkami těžce zodpovězení (ne)vhodné. Pravda přijde sama - tvrdívá bývalý předmět zájmu.
Yes, budu tedy trochu víc tím, za co mě lidé neznalé hloubky mají. Povrchní, naivní, blbá, rozmazlená, povýšená... Absurdní blondýna, ještě dítě a a start aka alkoholka. Upejpavá, uštěpačná, nevypočitatelná, pomstychtivá, impulzivní, já, ona ve mne nepochopitelná. Přinejhorším maximálně naivní z ulehčování vlastního charakteru, protože (prý - viď mami) je dost dobře možné, že jsem psychicky labilní.
Na křivdy od lidí, které pro mě někdy hodně znamenaly a nebyly jasně myšleny jako vtip, nezapomíná. Věnuji jim šanci existence v mé osobě. Růstu. Raději podkopávat, křivdit a udávat sebe, než škodit jim...
Protože je já nedokážu čistě nenávidět. A proto, že mi to o mě i řekl Jíra...
-----------
Je zvláštní přehrabovat se v tak starých zápiscích. Jako bych četla jinou osobu a přitom se mi všechno začíná zpětně vybavovat. A co teprve ty zápisky nejkrásnějších lží od lidí, které mi dělali "podporu", štokrle a přitom jen byli momentálně políbení alkoholem, oblbnutí mým hraním nebo v prvním případě prsama...

Najdu si tě. Přijedu za tebou, i kdyby to bylo 200 km. - A já si tehdy i přála, aby to byla pravda.
Budu na tebe čekat. Já chci tebe. - A co jsi odmaturoval nevíš, že existuju. I když to mi je i jedno...
Už dlouho tě pozoruju, co jsi byla menší. A už tehdy jsem tě začal mít rád. A po tom seznámení ještě víc. - Jasně a to je důvod, proč jsi mi strkal jazyk do krku i přes to, že to viděla moje tehdy nejlepší kamarádka, která tě chtěla. Zpět na frontu, vojáku.
Jelikož je text zařazen do rubriky Bylo-nebylo, může být zcela smyšlen. Může i nemusí. Na tom nesejde. Gramatické chyby a další edit jebu.

12/1/2015 karma astmatičky kuřáka

12. ledna 2015 v 13:45 | Vendy Šperová |  Of my life
Chtěla jsem to, být nemocná. Čekala jsem teda kupodivu dlouho, ale nakonec se moje očekávání naplnilo. Tak to mám. Konečně na mě padlo to očekávané karmické soužení dýchacích cest. Z bolesti krku na zadní rýmu, nález na průduškách, aneb když si astma hraje na primadonu.
Od novýho roku beztak snižuju s počtem. A tohle bude to znamení, že je čas vypustit i tu jednu-dvě jediné, co poslední tři dny podpaluju.
"Ventolin znásobuje účinek cigaret. Už tak máš vysokou dušnost -"
I když to budou možná jen zveličená fakta, je to žádost dýchací soustavy o očistu. Další fáze vymýtání ďábla. Haha.
To máš za to, že tolik podléháš tlaku okolí na "normální bytí". Co, že se už neřežeš, poškozuješ se zevnitř, puso.
Jo, já to věděla. Věděla jsem přesně, že to přijde. Je to výhoda, když svý tělo tak znáte. Ale ne moc velká, když je vám to jedno. Když právě to, na co čekáte považujete jako značku STOPky. Nechci nějaký průdušky zveličovat, není to účel. Jenom konečně mám to znamení, že je čas odtartovat plnění i tohodle na 100 percent.
Přestávala jsem často. Když nekouří nikdo u mě, nemám chuť, nemám ani absťáky. Jenom ta myšlenka je pro mě jak posedlost, i když mi to nechutná a smrdí, mám pak pocit stejné špíny jako způsobuje většina bytí. Propad na tvrdou zem. Z měkkého trávníku.
Jsem zvědavá na výsledky z rozboru mé krve! Ano, mám ráda krev.Tekutina života, zrození. Psychosociálka.
Konečně pykání za své pošetilosti. Konečně budu most začít další fázi s čistým spodním prádlem (kdo by nepochopil - metafora)
Ve čtvrtek mám jít zase na kontrolu, aby si mne poslechl, případně něco napsal. Vážně doufám, že naposledy. Mrzí, když kvůli tomu musím odvolat schůzku. A vcelku se obávám, aby to neovlivnilo i tu páteční...

Už abych mohla běhat!
Sice není sníh, takže by to bylo vcelku ideální, ale i přesto mi v tom brání ta dušnost. Ach nebe, vždyť já vím, že právě běhání mi na plíce vždycky tak pomáhalo...
Už se nemůžu dočkat na prvotní chcípání po trapných 50ti metrech, jak se to číslo bude zvyšovat stejně jako se bude zmenšovat suchý kašel od zátěže dehtu. Fajn, sice si budu zase muset čistit boty na běhání pokaždé na tělocvik, abych necvičila jen 2x jako ještě stále probíhající první pololetí tohoto školního roku, ale je třeba pomalu přemáhat prokastinaci, lenost. A rozšířit pohybovou aktivitu o další aerobní činnost.
Miluju to, když je něco, co můžu dokázat jen já, jen sama pro sebe a byť to zezačátku odrazuje svojí prvotní fází, vytrvalostí dosáhnu zlepšení. A rozdíl je především cítit, po dalším čase i vidět.
Vytváří to pocit štěstí, spokojenosti, satisfakce a i pohled do zrcadla není tak urážlivý.
Ačkoli marnivý člověk jako já se neurazí odrazem, který vím, že můžu ovládat. :)

Nejvíc nabudí. Alexandra Bring (it)!

Blikající předzvěst I.

10. ledna 2015 v 17:45 | Vendy Šperová |  Bylo-nebylo
"Já už to dál nesnesu." Vzdychla, zatímco ji Štěpán něžně hladil po rusých vlasech. Oba se jen mlčky dívali z okna na světla lamp ve městě. Lucie se otočila a pevně se přitiskla do náruče svého milého. "Tak rád bych ti pomohl. Jestli na tebe ten hajzl znovu stáhne ruku, hned se mi ozvi. Rozumíš? Už to přehání." Konstatoval. Z jeho hlasu zněla starost i odhodlání. Lucie k němu zvedla hlavu: "A co chceš dělat? Zavoláš na něj policajty? Tak akorát skončím v děcáku a už se nikdy neuvidíme!" se slzami v očích začala vzlykat. Zoufalá v jeho náruči lapala po dechu. Štěpán ji vzal do náruče, položil na postel a přikryl peřinou "Vyspi se… víš, že tu pro tebe jsem. Kdykoli." Políbil Lucii na čelo a vrátil se k oknu. Otevřel jej a přelezl ven. "Bude tu každou chvíli, už jdi… Miluji tě." Zašeptala ve tmě pokoje Lucie.
"Já tebe. Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost, ano? A hned se mi ozvi, když se něco bude dít." Řekl Štěpán a pomalu se rozběhl do tmy.

"Ze mě nebude nikdo dělat debila!" ozývalo se z chodby a zpoza dveří se světlem mihotaly stíny.
"My tě máme rádi." Byl slyšet hlas matky Lucie. Lucii to vzbudilo. Sebrala mobil a rozespalá odemykala obrazovku. Čtyři hodiny ráno. Rychle našla Štěpánovo číslo.


PŘIŠEL NALITEJ. HÁDÁ SE S MÁTI.

Blah, blah - BANG!

10. ledna 2015 v 17:00 | Vendy Šperová |  Dreamland
Občas se objeví něco, co nám překazí plány, ačkoli se to tváří jako jejich způsob realizace. A ve výsledku nás to srazí dozadu ještě více než kde jsme byli, než jsme na toho "kazisvěta" narazili. A vědomí, že to my jsme s tou cestou vlastně souhlasili je mučidlo. A zároveň obrovská výzva.
Vlastně za to můžou i ty lepší stránky v nás. Důvěra, oddanost, obětavost, když položíš na oltář všechno, co je tvojí součástí. Odložíš všechny masky, světy a čekáš, že je konec s tím strachem, protože teď už se našlo něco, co stojí za celou tvou oběť, za tebe. A pak sleduješ, jak se s tím darem zachází. Pomalu se snažíš to sebrat zpět. Skládáš to do sebe tak, jak jen můžeš, opatrně a přesto stále doufajíc, že když něco ze sebe zamlčíš, pohřbíš, zanikne to, byť je to dobré, ale nežádoucí. A stále více rozum křičí, že to není správné. Jenom časem sbíráš kuráž. A čím víc času ti to zabere, tím víc tě to zároveň pohřbívá. V té rakvi, kterou jsi vlastní vírou sestavila.

Odsuzující oči, pozorují mě
To je vše, co jsem kdy poznala
Pokaždé když otevřu své srdce
Jsem zesměšňována a trhána na kusy
Říkáte vtipy, které jsem nikdy neměla slyšet
Za mými zády, na můj účet
Něco ve mě je
Vím, že je to dobré
Nejsem zlá, jen nepochopená

Občas mě přepadnou panické pocity, že třeba jsem špatná. Ale když ta oběť byla za dobrým úmyslem, nejsem přeci špatná já. Možná ani ten, komu to bylo málo. To já si můžu za to, kolik jsem dala.
Teď čelím jen tomu, čím jsem se stala.
A místy mě dusí nenápadný přítel strach.
Možná jsem se příliš rychle zbavila strachu důvěřovat. Nebo tehdy to bylo ze špatného důvodu. A ten důvod mám už teď. Není špatný svět. Není špatný den. Špatné je to, co ho tvoří.
Už to ani tak nejsem já a mé druhé já. Ona utichla. Jsem jen já. Zlý vlk ve mě chcíp. Zbyl ten, co se nechal týrat. Tím, že čeká pohlazení? Naivita je silná slabina.
Už vím, že nemůžu čekat pomoc od někoho, že nemůžu věřit tak, abych se jen nechala vést. A nechci se unášet. A nechci všechny házet na stejnou hromadu. Už jen sama sebou, za sebe sama. Learn to love myself. Dej do toho všechno.
Když nemůžu najít to, co jsem odevzdala, musím to vytvořit. Dík tomu všemu "špatnému" aspoň vím, co chci. A kolik ran snesu. I když se ještě tolik neznám - jsem tím výsledkem ztvrzení se držkopádů.
Nejsme nedotknutelní. Uzavřené knihy.
Neustále o sobě mluvící a vše okolo. Ale je tohle jako deník, no ne?

Je smutné, že život je tak trochu jako ze Sweet dreams.

2x15ka uhnila, jdem sýt!

10. ledna 2015 v 15:24 | Vendy Šperová |  Of my life
Dost dlouho jsem nebyla aktivní. I když ve smyslu aktivní jsem NIKDY nebyla "aktivní". Prostě se toho za tu chvilku hodně stalo.

- Maturáček mého (tehdejšího) miláčka, kde jsem si připadala jako zábradlí o které se padající opře... Jistým způsobem naštěstí ponechána vlastní vůli, takže propařená noc s lidmi, který o moji společnost skutečně stáli a já jsem za ně ráda.
- Rozchod. Na dvouleté výročí toho dne, kdy mne máti s otčínem odtrhli. Tentokrát jsem to zakončila já. A zkusila si roli naivní, nazmar dávající další šance madrace. Tím to zapečetil.

Většinou bývají na hovno ty vztahy, kdy se holka brání a ke konci ulovit nechá. Je to jak s rybou. Sežereš návnadu, do držky se ti zaryje udice a už letíš na vzduch, který potřebuješ, ale v obrovské míře tě zabíjí. Ale to je jen má zkušenost, další riskovat rozhodně nechci.

- My sweet 17 bitchezzzZ, mejdlo žádný, začalo to docela dospěle. :D A o pár dní později house party, chlastání v hospodě po zavíračce, filosofování na káry před barákem.
- Návštěva vánočních trhů krásné Vídně se školou. Tam jsem se mimo jiné já kráva otupělá mou neznalostí onoho nenáviděného jazyka nechala okrást cigánkou.
- Fialovo-modrý úlet. Půlka hlavy, oddělená pěšinkou nabarvená na fialovo-modrou (bledne do modré) barevným tužidlem. Rázem z nevinné blond na něco stejně zkaženýho, jako se cítím. A zmraženého. Teď už to zšedlo, předpokládám, že příští měsíc už budu zase zlatovláska. Docela se na to i těším. Ač vím, že mi to po nějaký době poleze krkem, ta všednost.
- Další novinka je urovnání staré lásky. Nejkrásnější tajemství. Je to jen nevinná vzpomínka. Zapovězená jiným krom těch, kterých se týká. Té osobě vděčím za hodně.
- Ztráta "kamarádky", co si nejspíš myslí, že je teď něco víc. Takže na takovouhle kamarádku z vysoka seru.
A konečně NOVÝ ROK, který tohle všechno zahrabal, na který se ujasnilo, kdo všechno jsou ti "kamarádi" a kdo lidé, co za mnou skutečně stojí. Co má cenu a co ne.