Srpen 2015

Výhovorky stranou

16. srpna 2015 v 9:58 | Vendy Šperová |  Of my life
Chci a chtěla jsem už strašně dlouho. Akorát, že to moje samopřesvědčování se, ať do toho konečně jdu bylo nekonečné. Moje novoroční úsilí vydrželo pouhý měsíc, ačkoli dosažené výsledky za tak krátkou dobu byly větší než ty, kdy jsem procházela svou pro ana fází na základce.
Měsíc jsem se párala s vážením jídla, s počítáním kilokalorií a dalších maker. IIFYM ("If It Fits Your Makros") psaní a dodržování jídelníčku, běh, vlastní cvičební plán kalisteniky a cvičení s Jillian Michaels bylo dohromady účinné as hell. Teď je ta forma zase pryč a já dospívám k dojmu, že i moje figura se stává obdélníkem bez křivek. A sakra, fakt hodně mě to štve!
Od 10. 8. 15 mi měl pomoct / radit řekněme jakýsi "trenér" - částečně spolužák ze střední, který je do takových věcí jako je bodybuilding a celkově tenhle lifestyle hodně zapálený, ale vykašlal se na mě. Inu, už jsem se vytrucovala a sebrala svoje odhodlání (nejspíš i na truc jemu, protože s takovou já fakt nestojím o jeho ani jinačí podporu - dokážu to beztak jen sama se sebou) a je čas rozject ten plán.
Keď při mne není v nejhorším, taková si osoba nezaslouží být ani v nejlepším. Vím, že jsem ustoupila z cesty, ale teď se chci vrátit. A konečně dosáhnout dál, než jen na cenu útěchy, jako je bý hubená ze setrvačnosti metabolismu a vegetariánského jídelníčku.
Po propařené Sumersby Gangsta Trippin v Budějovické Slávii (drum'n'bassová akcička) příjemně cítím ty svaly na břiše, zádech, krku, tak nějak všude. Mrdat bedny bez přestávky x desítek minut v naprosté euforii, kdy ze mě a všech všude doslova cákal pot bylo skvělý. Ale takovej stav mysli si jen tak doma nenaladím. Tudíž... to chce vyhecovat výzvou a motivovat se jak negativně, kdybych to furt jen chtěla odkládat, tak pozitivně ve výsledcích dalších osob a celkově vším, co to přinese.
A třeba i tak, že když vím, jakého bych chtěla partnera, tak se konečně sama musím stát tou V., kterou chci být, co tam uhnívá pod nánosem bohémskýho punkovýho života. Jo, měla bych to zkrotit.
Takže už žádný chlast, drogy, kluci, výmluvy, pouhý sny a další těžce návykový věcičky, kromě cvičení!
Protože ten citát v obrázku dole je fakt pravdivý. Každý rok si to v roce říkám několikrát. -_-
x
x
Chci mít tu kuráž nosit šortky do pasu, ze kterých mi leze zadek. Mít své tělo ráda.
FALL DOWN SEVEN TIMES, STAND UP EIGHT!



Má vize perfektního muže?

7. srpna 2015 v 13:55 | Vendy Šperová |  Dreamland
Každý může někdy snít, i když ví, že to jsou v podstatě pohádky. Ale v některých věcech člověk musí mít jasno. Nebudu tu psát o tom, jak krásný by měl být charakter. Jistě, bez věrnosti, upřímnosti a dalších hodnot, které by hráli s těmi mými to nejde. Ale co ty ostatní detaily?
Takový ty, co by mě dostaly do kolen až bych nevěřila, že taková mystická osoba existuje - protože v realitě je jen uvnitř mých představ.
A NE. Nejsou to kritéria pro přítele, jakého bych si přála.
A proto si dovoluji něco zkreslit do ideálů.
Soo, let's go!

ÚCTA K RODINĚ
Slečny, znáte to, když přijdete k milému domu, on dostane kázání třeba o pořádku v pokoji a on s bručením o tom, co ta kráva zase pyskuje bouchne dveřma? Přijde mi, že to je klasická ukázka. To je ještě tak nějak v normě... ale co teprve, když jí to řekne nahlas v plném afektu? Když poté, co ona do něj třeba ironicky rýpne on s tučnou vrstvou sarkasmu odpoví něco, čím ji prakticky shazuje před všemi diváky v místnosti?
Chápu to, když se dostanu do konfliktu třeba s tátou, taky mám občas chuť s něčím pořádně třísknout a nadávat hůř než dlaždič se základním vzděláním. Lidé jsou různí, ale pořád je třeba se navzájem respektovat. Vím, jaký to je rodinu ztratit a dík tomu jsem se naučila si jí vážit jako nikdy. Občas lidé z rodiny jsou cizí a vědí méně než naši přátelé. Ale pořád jsou to ti, se kterými je náš život spojen nejen tak, že sdílíme sympatie. A nejde o krev.

AMBICE
Taky tak obdivujete, když má člověk sen, za kterým si vyrtvale jde? Vždyť je to inspirativní! Jistě, rozhodně ne přes mrtvoly. Ale rozvíjet své talenty a mít ty ambice je víc než jenom přežívat. Všichni zemřeme, ale málo kdo doopravdy žil. A život je o cestě. Cíl je cesta. Člověk se přeci musí stále nějak rozvíjet.

INTELEKT
To se mi stalo na semináři Junulara projektu Erasmus na obchodní akademii. už od pohledu lehce kontroverzní kluk si sedl za mě do posluchárny. poté co přišla paní, která se nám představila jsme začali debatovat. A většina argumentů a dotazů byla od něj. Vzhledově nebyl nijak výrazný, průměrný tak 22-tiletý kluk, ne extra hezký, ale ani ne ošklivý. A při tom poslouchání jsem v hlavě měla jenom tupé "Wow...". Mluvil o detailech, které v lavici nezjistíš. A i ta slovní zásoba se rovnala někomu, kdo nepřemýšlí nad věčnými problémy konzumního života. Získal si můj respekt a obdiv, řekla bych že sympatie. K čemu je, když je kluk vzhledově k sežrání, když je to blbec? Je sexy, když kluk dokáže říct nahlas svůj názor, racionálně ho obhajovat (ale zase ne vnucovat). Když ví spoustu věcí prot, že se o ně zajímá, ty věci, které ti ve škole vymývajícně necpou?
A nebo když je to i krasavec od pohledu a k tomu mu z úst neutíká slovní průjem, ale smysluplné rozumné věty... aw :3

SOCIÁLNÍ INTELIGENCE
Tohle souvisí jak s prvním odstavcem, tak vším.
Zastávám názor, že srdce člověka poznáme tak, jak zachází s těmi bezbrannými, němými, které masa má nutkání bezohledně využívat. Toho, co si dokáže stát za tím, co cítí a nestydí se za to. Co se nebojí ukázat své slabiny, co je nezajímá to, co si o nich myslí druzí.
Má ty vlastnosti odpovídající velkému srdci. Soucit, empatii, ducha...
Že není nekompromisní, ale dokáže se dívat z více úhlů.
Schopný uznat své přešlapy. Respektovat jiné a jejich potřeby...
Ano, kdyby můj vysnění partner existoval, je to vegan. Aktivista. Cha, překvápko!
NO EXCUSE
Každý jsme poznali a známe spoustu lidí, co jim z úst vyplouvá spousta skvělých nápadů plných odhodlání. A že to udělají, pujdou do toho na stodeset procent! Nebo těch, co vědí, co je pro ně a ostatní to nejlepší, ale nejsou schopni to udělat. A jen o tom mluví.
Samozřejmě, že i slova mají moc. Ale činy jsou to, co dělají věci skutečností. Slova jsou jen startovní plocha. K cíli tím, že se na ní budeš zdržovat nedohoníš, o to spíš ho ovládne někdo jiný.

PEČUJTE O SEBE
Jako poslední je tu jedno povrchní klišé.
Proč povrchní? Protože myslím nejen to, že by se kluk měl mýt a holit... Chodit v čistém oblečení... ale starat se o svoje tělo z fyziologického pohledu. Cvičit. Udržovat se. Vědět, co do sebe cpe...
A ostatně - nejen péče o tělo. Ale i duševní hygiena, růst.

Být tím, kým jsme

6. srpna 2015 v 21:33 | Vendy Šperová |  Dreamland
Spousta lidí denně hraje ty role, kdy si nasazuje masku. Nemá v podstatě vlastní názor. Vlastní vkus. Nemyslí sám za sebe. Přednáší to, co slyšel od jiných. Nejspíš proto, že se to tak zdá jednodušší. Že se nemusí tolik bát. Nedávají prostor tomu, aby byli tím, kým jsou, potlačují to až to může zmizet tak, že to bude nedotknutelné.
Proč se to zdá bezpečnější?
Každý ví, že smečka je silnější než jedinec.
Proč je to k ničemu?
Protože každá taková smečka podléhá alfasamci/alfasamici, kterou se nechává vést.
Protože jakým člověkem jsi (s maskou), takové lidi do svého života přitahuješ (s maskou).
A po konfliktu "brečíš", že nejsou skuteční.

Jsem ten typ, co vždycky trochu rebeloval proti proudu. Z proudu se nejde vymanit. Ale jenom mrtvá ryba s ním pluje.
Ačkoli jsem často výmluvná, jsem z psychologického hlediska introvert. A od mala bouřlivá, když se mi něco hodně dlouho nelíbí. Dost pravděpodobně to bude ještě i zbytkem té odcházející puberty. Ale v každém případě se takhle cítím svobodá. Jako nikdy! Ale tak samorost jen tak nepředěláš. Zase o sobě, fuj, blabla, přepni Šperová!

Jde o to, že jistě nejeden člověk mi dá za pravdu, že karma není jenom výmluva na "náhody". A nemusí být ani věřící. V podstatě jím taky nejsem.
Nesnáším ty kecy, že karma je svině.
Buďme féroví k sobě sama a uznejme kolik z toho, co ukazujete je upřímně z vás samotných. Kolik takových věcí se shoduje s vašimi hodnotami. A že hodnoty každé osoby ovlivňují i její pohled na to, co je dokonalé...
Když jsi svině a kopeš kolem sebe jen proto, že se díváš ze sobeckého úhlu, kdy jsi svojí kamarádce neřekla fakta o tvém minulém vztahu a teď šíříš, že by jsi jí nejraději rozbila pusu, protože chodí s tvým ex, uznej, že si to zasloužíš.
Když se po večerech přecpáváš burgery a o půlnoci si jsi schopný vařit ranní snídani a potom se doktor děsí nad nebezpečnou hladinou tvého cholesterolu, co očekáváš?
Není to zrovna příklad konkrétně o tom, jak faleš devastuje naše duše, ale souvisí to také...

Je to bilance.
Co dáš, to dostaneš.
Co ukážeš, to ti ukážou ostatní.
Jistě, můžeš se ospravedlňovat tím, že lidé jsou svině. Ale ty svině nebyli od začátku. Je třeba vzít v potaz to, že i ty, když se ti dostávalo nepěkných ran pod pás jsi měl(a) tendence se nějak zachovat. Přizpůsobit. Bez adaptace v divočině nepřežiješ.
Ale to všechno jsou jen výhovorky.
Být sám sebou - není nic krásnějšího.
Tvůj hlas veden tvým srdcem,
máš veškerou zodpovědnost za to, co děláš, říkáš, jakým jsi, tak to dělej skutečné.
Dokážeš vysvětlit pravé příčiny toho, proč si co myslíš.
Dokážeš dělat věci tak, aby jsi pak nelitoval.
Přitáhneš ty lidi, jakým jsi.
Ucítíš tu absolutní svobodu.
Pták bez křídel nelétá.
Protože skutečné je vždy víc než faleš a antihmota.
Následuj svoje hodnoty.
Budeš se mít skutečně rád.
Buď na sebe pyšný/pyšná.
Dívej se očima, které vidí.
A proto, že tvůj život je jen v tvých rukou... Tak ho nehaž na erb ostatním, co tě ovlivňují. Protože i když to uděláš, následky budou stále jen tvá zodpovědnost.

Kouzlo léta a jiné nesmysly

5. srpna 2015 v 18:26 | Vendy Šperová |  Dreamland
Vypnutý mobil pro všechny otravy. Ignorujíc všechny povinnosti. Utíkajíc jen do toho vnitřního světa, kdy i přes to, jak dlouho spím se ráno vzbudím a přijdu si unavená. Protože pociťuju tu potlačenou depresi z toho, že se blíží termín reparátu. Před spaním si zaříkávám mantru, že to dám. nutím svoji duši věřit tomu, protože vím, že na to mám. A přesto cítím ten strach. Výhodou je, že poslední dobou se z týhle asociálky stává docela společenská osoba. No... prostě mezi lidmi.
Přijde mi zábavné a smutné, když si všímám kolik lidí nesnese samotu. To je jako kdyby neustáli jen svou vlastní přítomnost. Vliv jediného a to toho, co si sami popíšou jak plátno. Na které tou lehkou izolací nikdo jiný kaňky neudá, aby nás poskvrnil.
Ale návyk je svině. Pouto. Vězení.
A jistá pouta nám i paradoxně dávají skutečnou svobodu...
Nabývám dojmu, že jsem očividně docela dobrá vrba. Ráda poslouchám i mluvím, mám-li co říct. Nemám-li vypnuto z toho důvodu, že sama se dusím.
Tenhle článek bude snůška žvástů. Měla bych pro to, o čem chci psát najít nějaký řád.
Polovina prázdnin pryč a já si léto začala užívat až teď. Proto, že bojkotuju práci a i proto, že najednou se objevují lidé, kteří mě na týhle zemi registrují. Ne, že by to nevěděli ani před prázdninami. Jen se prostě děje spousta věcí a nitky se proplétají. Nebo spíše mraky rozhánějí. A přesouvají jinam. A skrz to poslouchání ostatních jsem začla stejně otevřeně vnímat i svoje pocity.
"Ty nechceš kluka?"
Jedna otázka a já snažíc se srozumitelně odpovědět v hlavě pocítila klín, co to půlil.
K čemu kluka? Jak by se mohl najít nějaký vhodný pro mě? Vždyť mi teprve bude osmnáct! A ti, co jsem s nimi byla nebyli navždy. A já chci něco doopravdy navždy. Jeden by tu byl. Ale tomu nevěřím, že by bylo možné. Že by se ty cesty nerozdělili. U toho končím na startovní čáře s tím, že mu důvěřuju a záleží mi na něm. Je to neuchopitelný.
Nejsem na vztah připravená.
I když se tolik kluků třeba snaží, od začátku hážu status NEDOSTUPNÁ. Jistě, cítím uvnitř takový ten deficit toho, že bych někomu chtěla dát tu lásku, dělat ho šťastným, trávit s tím panem božským svůj volný čas, navzájem se podporovat a být tu pro sebe. Chtěla bych mít takovou jednu jedinou osobu. Ne dočasně. A kde bych takového člověka měla hledat?
Občas mám chvilky, kdy se vzdávám i nadějí, že bych si něco takového zasloužila. Jako důkaz nikoho doopravdy nezajímám, co si všímám. Tak proč litovat toho, že posílám týpky, co mi chtějí oblbovat hlavu především kvůli jejich egu mezi nohama do příslušných míst?
Beru to tak, že teď v těhle nejujetějších letech můžu dělat díky téměř nulovým závazkům ty bláznivý spontánní věci.
Najít a uskutečnit se.
Neomezovat se - jako třeba ve svlékání na veřejnosti a jiných blbostech.
Je léto, chci si ho užít. Proto jsem změnila barvu vlasů i přes své názory na barvení. Proto vyháním ty démony bylinkama i přes to, jaké mám priority.
Když mělo léto začít, bála jsem se jak ho strávím zalezlá. Buď v práci a nebo zalezlá jen doma na okraji všeho, co se děje a kdyby se cokoli stalo, lidé se to dozví až po těch dovu měsících.
A je to jinak.
Skrz otevřené srdce přichází tolik úžasných chvil, které se děj jen jednou za život.
Každý den je jen jednou za život! V téhle podobě. V tenhle čas. Protože ten je jen to TEĎ. Když mrkneš a otevřeš oči, už není ten samý moment přítomnosti, co když jsi mrkl. Chápeš?
Open your eyes, open your mind, now is the time, only now you realy live all the time.

Leželi jsme na louce vedle sebe. Já na zádech, on v pravo na levém boku tak, aby mne mohl hladit bříšky prstů. Šimral mě. A já si do kůže nechávala vpít slunce. Kdykoli jsem otevřela oči, díval se na mě těma jeho zelenýma vlídnýma, ze kterých bylo snadné vyčíst, že trochu se naklonit, přitiskl by své rty na mé.

Jo. Některé okamžiky jsou jen jednou.
A jak ti to dochází a procítíš je, to kouzlo až budou vzpomínkou jen tak nezmizí. :))