Září 2015

Deník 23. 5. 2013

28. září 2015 v 16:38 | Vendy Šperová |  Bylo-nebylo
Promiň mi. Lži mi dál.
Dívka z hřiště, co nikdy nevyroste.
Všechno, čemu jsem věřila jsi shodil na prah pochyb. Ztracená důvěra, ale vím, že mi to je jedno. Lži mi, pouštěj slova do vzduchu, který dýchám. Vím, že není dobré dívat se zpět, ale to ty jsi otevřel tenhle můj svět.
Dusím se, cítit jak jsi daleko. Nikdy jsi nebyl blíž.
Sleduj, mám strach. Že to, co je právě teď je v pořádku. Potřebuju utíkat před zbytečnými slovy. Ale nechci zemřít bez boje.
Lži mi, miluju tvůj hlas. Chci křičet pod vodou. Nikdy se to nevrátí zpět.
Tak daleko. A blíž než jindy.
Naštvaná, ubrečená, nikdy nepřestanu snít o tom, jak chci žít.
A v očích plaje strach... Svoboda je to nejcennější, co máme. Promiň, za ztracenou rovnováhu.
Další stín, odraz Slunce na Měsíci. Kroužíš okolo. Stačilo se párkrát setkat a půda zmizela.
Dýchám nenávist z tvých slov. To jediné, co mi přímo dáváš. Utop nudu ve víně - Jěžíšově krvi. Jakoby byla mou vlastní.
Dým se rozpustil, nikdy jsem ti doopravdy nestála v cestě. Holka z hřiště, snílek, co se snaží věřit v sebe.
Jsou to jen prázdná slova. Nikdy jsem ti neposlala to, co cítím. Uvěznils mě, dýchám prach tvé cesty.
Když vidím, že nechceš, abych byla. Cesta se zkřížila. Cítí to mé srdce, ví to i má mysl, že vzpomínky je třeba pohřbít. A já umírám, když tě cítím blíž než chci. Prosím, ať odejdeš pryč, už se nesnažíš pochopit proč. Ztratil jsi klíč. Já zaprodala zámek. Mám strach, že o mě víš víc, než chci. A že víš, že to nechci. Aby jsi mě znal.
---now down---
Jak začarovaný kruh. Kolik takových vězení, jsem si vytvořila? Jak dlouho jsem sebe sama v nich topila? Pro jedno kvítí slunce nesvítí.
Síla pochází ze slabostí. :))
Milovat a nenávidět v ten stejný čas.
Nenávidět sebe, za to, že milujeme jiné.


Bloody moon a "záchranná mise"

28. září 2015 v 15:43 | Vendy Šperová |  Of my life
Momentální situace: s dvouma svrškama, legínama, ponožkama, s šálou kolem krku se schovávám pod dekou a doufám, že když jsem nenašla paralen, ibalgin zamachruje a nechá mě se z toho vypotit.
Oči jako kdyby byly nateklé, hřejou a slzí. V krku pocit, jako kdybych si do něj sypala písek. Aspoň, že migrénu jsem zkrotila.
Proč? Protože jsem podělanej psychosociální typ, co rád riskuje angínu nebo zápal plic raději, než aby ho táta, děda a strejda seřvali, že je nejblbější, nejlínější a bůh ví co "nej" člen rodiny. (y)
Stejně mi to dají sežrat.
(Probírací snídaně. Sacharidy po ránu potřebujiii.)

Z večera 27. na 28. 9. 2015 se měl dít onen úkaz krvavého úplňku. Tenhle večer se prostě nevyvedl...

Inspire - Alexandra Bring

26. září 2015 v 15:12 | Vendy Šperová |  Motivation
Alexandra Bring
Švédská fitness modelka (nejpopulárnější v roce 2013), instruktorka, jejíž instagram stalkuju od doby, kdy jsem na něj náhodně narazila do teď.
Vystudovala vysokou tělovýchovnou školu a pracuje jako nutriční poradkyně.
Má vlastní značku suplementů, ve vztahu s Ako Rahimem.
Mít aspoň z části tělo, jako má ona...


x

Odpískaná zářijová výzva

26. září 2015 v 13:00 | Vendy Šperová |  Progress
Prvního září jsem se pustila do plnění takové zářijové challenge - plnit challenge.
Jaké jsem si vybrala? Něco na břicho, zadek. Přidala konečně (již) milovaný běh.

x

Jako bonus jsem konečně přestala úplně (snad i definitivně) kouřit, hulit a lejt (tak, jak se na holku, co chodí ven s punkerama slušilo, oi-oi-oi).
Po nějaké době mě to upřímně přestalo bavit, opakovat ty cviky, bylo to stereotypní as hell. Překonávání, hledání disciplíny a po 20. dnu jsem tyhle posilovací challenge přestala cvičit úplně. Pak jen cheat. Trochu mrzí. Ale i tak jsem nějakou progress objevila.

Tortilla - jedna z mnoha verzí

26. září 2015 v 0:20 | Vendy Šperová |  Vegetariánské
Taky na ně mám úchylku. Ale neznám místo, kde by se dělaly vegetariánské. A od té doby, kdy jsem upustila i od nich, (bývaly jedinou vyjímkou ty z Kebab housu), moje vůle očividně pokročila a já si je začala dělat doma. První pokus byl příšerný, ten jsem raději ani nesdílela. Vypadalo to, jako kdyby mi někdo shodil stolici přímo na talíř... Těsto jsem tehdy dělala sama, ale teď jsem si to usnadnila. Žádný sr*ní. :D
Ani vlastně recept netřeba, protože je to primitvní a celkem logicky se dá odvodit co a jak.

• Já si je udělala s orestovanými sójovými nudličkami na grilovacím koření
• Rajče, paprika, okurka ze zahrádky + čínské zelí
• Dip z majolky, trochu pálivé hořčice, kečupu, nadrcené majoránky a nakrájeného pórku
Chutnaly skvěle!
(Až mě to překvapilo.)

WP 1. - 7. říjen

25. září 2015 v 23:55 | Vendy Šperová |  Workout plány
Spousta cviků mě při přespřílišném opakování rychle omrzí. Když už jsou moc snadné a já jich musím dělat víc a víííc., abych ty svaly cítila. I dřepy jsou docela nuda, když jich dám za večer jen tak z hecu 300... ačkoli miluju ten pocit, kdy se mi pak podlamují nohy (to už bude asi rok zpět, sad). To se mnou nedělá ani chlap. Prostě nejlepší cvik. Ale to je zas o něčem jiném. Než jít do posilovny, na kterou beztak nemám money, tak raději rozvinout to, co můžu doma. S tím, co už zvládnu postupně přidávat. Klasika.
Teď už ten "workout" plán.
<První říjnový týden.>
By the way, 1. to bude také oficiálně rok od té doby, kdy jsem si konečně dupla a začala odmítat jíst zvířata. Well done!


Agliophobia

20. září 2015 v 21:04 | Vendy Šperová |  Básničky a pod.
Ticho, co vpíjí se pod kůži.
Slzy, uvnitř nás topící.
Jedna ruka na pomoc podaná.
Je takhle každá rána zhojená?

Dostat se mimo realitu,
potopit hlavu, zapřít city,
zdálo by se to snažší,
kdyby?

Ale utéct není řešení.
Odkládání času pro žití,
a dělat, že co je není,
snažit se srdce uložit k zapomnění.

Strach, má to jednoduché jméno,
definice omezení, poučení ze špatného,
co stalo se kdysi, nejde o nic současného,
a přitom momentálně je tak daleko.

Překonat jej, překonat sebe,
zacelit jizvy, po dešti objevit nebe,
zbavit se démonů, s čistou hlavou,
otevřenou myslí, jednou ranou.

Je těžký ignorovat cosi, co je tak průbojné,
proč se držet dál, utlačovat srdce, kvůli hlavě,
odtud štěstí nepochází, střílím iluze si stavěné.
S pofidérní devítkou, jednou ranou, Donnie Darko ví jak to je.

Pochopit ten příběh, myšlenku po myšlence...
Položit oběť, pro milence.
Surrealismus kope, demonstruje.
Nejde porovnávat odlišné,
tak jak se bát, že to bude stejné - bezvýznamné.

Do toho úsměvu bych se zamilovala znovu,
hrála v hlavě stejnou notu,
mělo-li to tak býti, či má,
kdyby nemělo, nic se nekoná.
A není to jen slepý alibismus.
Mít ho u sebe, pevně držet, zabít přebytečné hrdosti kus.

Konečně zdá se, že je to ten správný směr.
Je to všechno, co jsem chtěla,
vysoký nároky splněny bez pověr?

Vypneme celý svět, jen spolu.
Nevěřit, nedám ti do zbraně kulku.
Stane se, co má se stát.
Nedokážu se vzdát.

Agliophobia
(pr.) fear of being hurt by the person you love the most