Listopad 2015

Na vodní dýmku

30. listopadu 2015 v 22:07 | Týr |  Bylo-nebylo
Na pobídnutí pár přátel jsem se rozhodla pokusit napsat něco podobného, jako překvapivě početně zobrazené První letní koupání. Nemám moc dobrou fantazii v těhle věcech, nebo spíš mi nepracuje tak výkoně a často. V tomhle potřebuju nějaký impulz z reality či snů, ... Tak jsem si vzpomněla na nějaké mé fantazie, které jsem si napsala do deníku ještě na základce v deváté třídě.
Tenhle zápis je ještě z roku 2012. Tehdy přiznávám jsem se něčím málo nechala inspirovat tehdejším koketováním s ředitelky synem, který nám jednou zaskakoval na angličtinu a my spolu následně sem-tam randili, zašli na vodnici do čajky nebo k němu, případně i do baru na pár sklenek a pak po vytancování beztak k němu na vodnici a víno... vzpomínky. Moje hákování za účelem "návštěvy střední a vejšky na DOD v Písku".


Zrovna stál otočený ke kuchyňské lince, kde doloval z pytlíku tabák do vodní dýmky. Pozorovala jsem ho, ale neviděla jsem nic než jeho záda. Měla jsem strašné nutkání ho obejmout, ale bála jsem se, že mi řekne, že mu překážím. Nebo jiné verze. Že se mi bude smát. Ale já si přála, aby obejmul i on mě.
Otočil se k pomalu rozpalujícím se uhlíkům na sklo-keramické desce, která od nich byla lehce poprášená. Pořád jsem ho beze slova pozorovala. Párkrát se na mě podíval a opětoval můj pohled. Ten úsměv. Když se věnoval vpěchování tabáku do dýmky, prohlížela jsem si jeho pravý profil. Už teď jsem cítila tu vůni hrušky. Pohledy jsem těkala z jeho obličeje k jeho dlaním, které se věnovaly sestavování vodnice. Přišla jsem k němu blíž, jednou rukou ho objala v boku a přes záda ho objala celého.
Nehýbal se, ale poznala jsem, že se usmívá. Chichotal se mi. Chytl mě za ruku a pohladil ji. Po chvilce se opět věnoval přípravě dýmky a tak jsem ho rychla pustila ze sevření a ustoupila. V tu chvíli se otočil a objal mne tváří v tvář. Přitiskla jsem se k němu ještě těsněji a zabořila svou tvář do jeho ramene. Trochu jsem se otřásla. Bylo mi zvláštním způsobem do breku a zároveň krásně. "Víš jak jsi říkala, že miluješ kokos?" ozval se, zatímco mě pohladil po vlasech. "Mám chuť tě sníst nebo olízat." pousmála jsem se s ním se symbolickým uvědomnělým přičichnutím k jeho kůži a on mne naoplátku jemně rýpnul do žeber, že mě to donutilo lehce sebou cuknout. Sevřel mě ještě pevněji k svému tělu. Chtěla jsem, aby mě takhle objímal pořád. Frajer machruje s kokosovým sprcháčem, hah. Zvedla jsem hlavu a opřela naše čela o sebe. Ty jeho zelenozlatavé oči. I úsměv. Skrz rty, které si přímo říkají o to, abych je ochutnala...
Stačí náznak.
No ták, vždyť víš, co máš udělat. Prosím...
Mě to napínání otravuje.

"Velká láska" v prváku | fact part. 1

30. listopadu 2015 v 9:22 | Týr |  Bylo-nebylo
Nebudu maskovat, že tohle není fikce.
Jedná se o nalezené zápisky z mého tehdejšího deníku, který jsem si psala. A jak mi to nic nedělá, přijde mi zvláštní připomenout si tehdejší úhel pohledu.
S R jsem na prvním zápisku tehdy byla měsíc. Já stále malá prvačka na ekonomice a podnikání.
Proč sdílím něco osobního? Přijde mi to zvláštní takhle se na sebe dívat zpětně. Je to osobní, z části intimní a něco to trochu vypovídá i o tom, jak to (ne)funguje v mém soukromém životě - ohledně rodiny, spolužáků.
Od té doby se hodně změnilo. Ale minulost je cesta, jíž jsme se museli prodrat k místu, na kterém si stojíme teď. Něco, co není, už to ani nebolí, ale formovalo nás.


Sobota 8. 3. 2014
V osm ráno jsem vyfotila R jak spí. Díky blesku, který mi na mobilu nejde vypnout (zvuk) si toho všiml a trochu ho to naštvalo. Při cestě na vlakové nádraží mi tohle i to, že se probudil a já nikde v pokoji, vyčetl. Mrzelo mě to, chtěla jsem ho nechat spát, abych ho hned ze začátku dne nerozmrzela, že ho budím. Takže jsem se zatím, co on spal připravila na cestu domů, nasnídala se, povídala si s jeho mamkou. A měla v plánu se s ním rozloučit a jít sama. Ale na poslední chvíli se úplně vzbudil, osprchoval a šli jsme. Ta fotka ho tolik neštvala, spíš si jen přišel trapně. Naštvalo nebo spíš zamrzelo ho to, že jsem ho neprobudila, ale probudil se v pokoji sám. Nenechal si vysvětlit důvod toho, proč jsem ho nechtěla budit. Před přechodem jsme se rozloučili objetím a pusou. Plus vzájemné bezvýrazné "Ahoj.".
Přešla jsem přechod a na druhé straně postávala skupinka mamin. Byla tam i Tomova. Když jsem si jí všimla, zrovna odvracela pohled ze směru, ze kterého jsem přicházela. Nevím, jestli si mě všimla. Nepozdravila jsem ji (opět) kvůli tomu, že bych musela křičet přes mne neznámou skupinku lidí. Na druhé straně ulice stál u sloupu malý Tomův bráška. Už si ani nevzpomínám jak se jmenuje. Pouštěl si písničky z mobilu. Když jsem ho pozdravila, nepřítomně ke mne zvedl hlavu a s výrazem, kdy se mě snaží poznat, opakoval můj pozdrav.
Tomova mamka s jeho bráškou jeli stejným spojem jako já. Po dobu, kdy seděli ve stejném vlaku jsem přemýšlela jestli mně poznali. Jak se asi chovají k ostatním Toma bejvalkám, když je potkají na ulici. Jestli o mě Tom s ní občas mluví. Jestli to někoho mrzí, jak cize se pak všichni chovají. Pak vystoupili v Děbolíně a moje myšlenky se ihned poté, co se ta rodinka ztratila z mého zorného pole, vrátily do klidového stavu.
Dokud můj mobil nezačal hrát Psychosociála od Slipknotů... To volal táta. Jak předpokládatelné téma hovoru... "Můžeš mi vysvětlit proč nejsi na obědě?" ptal se sarkasticky s agresivním podtónem. "Eh, třeba proto, že jsem ve vlaku?" nechápala jsem proč tak šílí. "Kolik je hodin?!" - "Jedenáct padesátčtyři." - "Neřekl jsem ti, aby jsi jela nejpozdějc jedenáctkou?!" - "Já jela - jedu jedenáctkou!" pořád jsem to nechápala. Vždyť tohle byl ten vlak, co jezdí v jedenáct. "Vyřídíme si to doma. Čau." ukončil to.
Měla jsem strach, že mi zakáže za R jezdit. Ale jedenáctkou jsem jela. A jestli myslel ten vlak, co v jedenáct dojíždí do Kardašky, tak ať se naučí lépe formulovat pro můj úhel pohledu, mám-li mu rozumět. Protože ten je desítka, už jen kvůli tomu, že pointu čísla deset využiju, nenastupuju do vlaku podle času, kdy dojíždí, ale kdy má jet...
Bylo mi do breku.

První letní koupání

28. listopadu 2015 v 23:29 | Týr |  Bylo-nebylo
Když jsem před ním v pátek podvečer stála nahá, bez studu, on vzrušený mě chtěl. Když jsme po koupání v rybníce seděli vedle sebe, naléhal, ať se neoblékám. Seděl vedle mě a hladil mě po stehně. Když jsem se natahovala pro kalhotky, lehl mi do klína a já ho výskala ve vlasech. Líbal mně, sál mi bradavky, se ztopořeným údem mne laskal a párkrát do mě vnikl. Říkal, ať nejsem tak rozumná, že nebude litovat, že mě chce od oné prosincové návštěvy, kdy jsme u mě pili čaj a já, stále cítila, že ten pocit "mít ráda" je společný a přesto, že jsme se líbali a hladili, nic než jen jeho lásku jsem nechtěla. Ale on myslel, že snad chci jeho tělo. Z morálních důvodů odmítal.
Teď odmítám já.
Necítím, že chci jeho schránku. Bylo mi smutno z toho, že snad jediné co najednou chce, je ta má, na pár minut. A zároveň jsem byla ráda, že minimálně takhle ho u sebe můžu mít. Jenže jeho a mé skutečné touhy se lišili…
Řekla jsem mu, že ho mám ráda. On mi řekl, že mě má rád.
Bála jsem se, že když prudce zareaguju a on si tak připustí, že na sex nepřistoupím, skončí to, jak se mnou zacházel. A kouzlo letní noci se rozplyne.
Seděli jsme proti sobě rozkročení, já ho za záda svírala nohama a všechno se zdálo tak… daleké. Byl se mnou, ale přitom tak strašně daleko. Nebylo to, jako když jsme spolu chodili. Ne, že by mělo. Bylo to jiné od samé podstaty.
Říkal mi, jak po mě touží, dokazoval polibky a tou hrou jeho dlaně. Tvářil se potěšeně, možná lehce omámeně, když viděl, že to, co dělá, se mi líbí. Ale i tak jsem nepovolila. Když už jsem neměla pevnou vůli a on do mě vnikl a začal pohybovat pánví, jako bych se probudila a poposedla jsem si dál, aby ze mne vyklouzl.
Říkal mi takové ty pěkné věci, co kluci, když dívku chtějí, říkají. Že jsem krásná. Jeho omalovánka…
Hladil při cestě domů, kdy řídil, líbal na rozloučenou s přáním hezkých snů.

Napsal textovku na dobrou noc i dobré ráno…
Nelituju, nestýskám si.
Cítím sakra vůbec něco?


Dance with the devil

28. listopadu 2015 v 21:34 | Týr |  Básničky a pod.
Jen dotknout se tvých rtů,
tohle je masochismuz.
Nesnáším tě a potřebuju,
stále stejný idealizmus...

Kolik jsi mi toho udělal,
kolik z tvých slov byla lež?
Kde je pravda a miloval jsi mě vůbec též?

Proč jsem schopná obětovat pro tvoje nic moje všechno?
Jakto, že jsem schopná být šťastná, když líbáš jiné?
Proč mi záleží na tom, aby v tvém životě bylo světlo?
Jak jsi ty s andělskou tváří, oklamal mě, drahý démone?

Tvoje ignorace působí jako magnet,
tajemství, co jsou veřejná a ze srdce bych měla mít led.
Pokus zmizet nepomohl odehnat toho démona, co mě svírá.
To ten tvůj pohled cos daroval mi naposled,
tvoje přítomnost jako droga nebo jed.

Čím víc to bolí,
tím víc po tom toužím,
fyzicky to potřebuju,
duší se s křídly loučím.

V afektu lyriky obsese přehánět.
V těle bez drogy snaha duše se ukájet.
Tendence propadání peklu,
padnout až dolů, oddat se světu,
poznat všechny barvy ve tmě,
najít to, co v tobě někde dole cítím,
až tohle drama skončí tiše,
zkoušet marně zda tě při pádu chytím.
Doufat, že se přiblížím...
Skočím.



24. 11. 2015 Story of one lost existence

24. listopadu 2015 v 18:23 | Týr |  Básničky a pod.
V očích spěch a v tváři nutnost,
v pohybu zdvořilost,
v srdci nejspíš strach.

To bylo naposledy, než jsi zmizel,
utekl, nebojoval,
a v koutku hlodá jemný strach.

I když to není, něco bylo,
využila jsem té šance tě poznat.
Nevím, co všechno se stalo,
ale zahodil jsi všechno pro pouhý mysli zkrat (?)

Proč o tobě ví ti, ktěří tě do toho dna sami opřeli,
nevím,
chceš se vůbec zvednout
a nebo jak pes být hnán holí.

Já netuším, kde je to místo,
na kterém se skrýváš.
Jen jak moc tě znám, tolik vím,
že do toho všechno cos začal padáš...

A doufám, že na tom dně si nekopeš jámu.
Bylo-nebylo, stačí zanechat strachu.
Tý zbabělosti, co všechno komplikuje.
Vrať se do skutečnosti,
každá zmíňka o tobě mě bičuje.

Věřím, že jsi někde v pořádku
a nejspíš to jenom máš na háku,
ale není možný abys zmizel,
snaž se nenahodit oprátku...

Proč o tobě píšu?
Proč píšu, jako kdybys mě slyšel?
Nejspíš by jsi se mi vysmál,
ale já chci ten smích slyšet aspoň tiše.

Zapomněl jsi na sliby,
ty malé a prosté z konce loňské zimy,
ale já se vzpomínám.

Jakobys tu byl, ...
vědět, že jsi v pořádku.
I když ty básničky jsou kýč,
vidím, že ničemu než peru nevládnu

Flame

21. listopadu 2015 v 20:28 | Týr |  Stavby, věci

Mini Thrailler z 1 000 squats challenge

21. listopadu 2015 v 20:15 | Týr |  Videa
V pondělí jsem si pondala již níže zmíněnou challenge. Jeden tisíc dřepů. V průběhu dne.
Rozdělila jsem to na 50 dřepů po 2 série na jedno místo, kde se natočí.
Za kameru kamarád, jehož stráveného času nad tím a posloucháním mojí buzerace si cením. <3
Něco málo jsem přesáhla, protože jsem preventivně po odpočítaných padesáti v jedné sérii dělala něco navíc.
A další den byla poučena o tom, že správnost techniky není jen v držení zad a rozložení chodidel k zemi, ale i v tom, nepřekračovat kolenama špičky. Ten trochu trapný pocit.
Ale tak pondala jsem si to. Akorát tohle změnilo to, že to video nebudu zveřejňovat - zpřístupňovat všem (ono to beztak nikoho určitě nezajímá).


Půlnoční kostel

16. listopadu 2015 v 10:08 | Týr |  Stavby, věci

Blabla 15. 11. 2015

15. listopadu 2015 v 12:53 | Týr |  Of my life
Občas mám pocit, že vesmír nebo co na mě spřádá hromadu léček. Jasné, kdyby něco bylo ideální, tak to není skutečné. Ale aspoň den - dva klidu by nebyly?
Když po mě táta neháže vaječný těstoviny a dehydratované sójové polotovary, musí začít pršet, abych nemohla vypadnout s foťákem znásilňovat tu 2D realitu.
K tomu vedu neustálý zápas s odoláváním do kávy nalít si mléko (naleju si ho tam pokaždé), vyřadit z jídelníčku vejce (která si dávám pravidelně k snídani) a naprosto opustit od závislosti na bílém jedu - cukru.
Kdybych včera splnila challenge i přes zabijáckou migrénu připomínající v knížkách tolik popisované delírium, nemusela bych litovat dneška.
Jak se koukám na řádky nad tímhle, vidím jen samé fňuk, fňuk.

Ale tak když už jsem sepsala zklamání plynoucí z očekávání nebo naopak neočekávání, do ideální bilance to chce i pozitiva.


Ještě pořád mě táta nesejmul do hlavy,
nekolabuju na nedostatek železa, křemíku, a dalších minerálních látek
(táta nekupuje zeleninu, pak kdo má ty instantní sračky žrát),
dík psaní potlačuju mučící pocity deficitu po lidském kontaktu,
zjistila jsem včas jak to je s tím bláznem, co jsem mu moc fandila, že mě nebere jen jako potencionální zásuvku pro svůj kabel,
hormonální změny mého těla nejsou tak razantní, aby se projevovali na mém obličeji,
o jednoho spolužáka, co by mě chtěl použít méně, protože zjistil, že jsem trochu moc upřímná mrcha (a to tvrdil, že má mrchy rád),
zatím jsem nedostala žádnou pětku z písemek na konec tohodle čtvrtletí,
kamarád mě bude učit na kytaru,
vezmě me s sebou na zkoušku kapely - som zvědavá,
poslední šk. akce je ze mě školní fotodokumentarista,
mám půjčenou šk. zrcadlovku,
jsem zdravá - alespoň fyzicky,
tátovi vyšla operace,
ještě stále i přes můj obscéní charakter jsou lidé, kteří si mě doopravdy váží a respektují,
zvládli jsme s Domem konec tanečních na jedničku (o nich bude taky článek),
v diáři už mám víc prostoru pro sebe sama,
a ač propadám sem-tam lehkým samotářským depkám, pořád nikomu dalšímu falešnýmu nepropadám, ...

Už zase procházím tou stále se opakující fází selektování lidí v mém okolí. Je zajímavý jak se pěkně proberou, pokud si nehrajete na diplomata, co by byl všem dobrý, ale přiznáte si, že je jejich problém, jak vás nepochopí, nepřijmou, tudíž své názory a úhly pohledu projevíte čistě přímo bez zaoblených hran. Přijde mi to z třetiny smutné, z druhé ubohý a z té poslední si přijdu silná.
Ačkoli, jak řekl Dom, je to dvojsečná zbraň.
Ale nikdy mi nevadilo, že mě lidi, kteří jsou prostě tímhle tou úrovní někde úplně mimo mě, neberou a zdá se, že jim ze mě praskne cévka. Právě naopak.
Jak znělka Vyvolených, hah: Nejlepší zůstanou.
A k tomu ty reakce s hromadnými hashtagy #PrayForParis, francouzské trikolory přes profilovky a hromada dalších podobných #StaySheep věciček, který frantíkům skutečně nepomůžou. Nebo dokonce "1 like = 1 mrtvý terorista," to je věcička...
V takový společnosti si pak člověk přijde vážně až moc dobrej.
Aspoň tohle mi sebevědomí zvedá, když už upadá ze stále transparentnější fronty potencionálních vrzuchtivých imbecilů.
Jo a můj cynismus je zpět. <3

Fotografování

14. listopadu 2015 v 22:20 | Týr |  Fotografie
I když se nedá říct, že bych to uměla nějak kvalitně, umělecky a blabla, baví mě to a tak to dělám. Navíc většinou je podstata zachycení momentu, úhlu pohledu nebo vytažení atmosféry, myšlenky v podobu, kterou si můžeme kdykoli jen tak připomenout.
Čím fotím
Jakýkoli mobil s foťákem
Olympus SP-610UZ
Samsung ES9
Panasonic Lumix DMC-GH3 →(příležitostně - školní)
Fotografie, které považuju za kvalitativně nebo esteticky lepší najdete na mém účtě na 500px, aneb: https://500px.com/vendyperov

Bez ohledu na klišé s hledáčkem na manýry, den co den, to fotka po dobu 365 dní, to je:

Ty ostatní, kterých mi je líto nebo jsou jen čistě lehce památeční, jako třeba některé z výletů do ciziny, akcí, prostě ty u kterých si usmyslím najdete na níže zmíněných odkazech:
Lidé
Zvířata - Fauna
Rostliny - Flora
Stavby a věci

A v poslední řadě je tu instantní záležitost, která spíš zapadá do kategorie více osobních fotek, které se mě v každém případě nějak týkají.
Instagram