Prosinec 2015

Dohánění deficitu prokalený puberty?

30. prosince 2015 v 15:45 | Týr |  Of my life
Tak jsem zpátky a pořád alive.
Děje se toho spousta a mě dá pořádnou práci být komunikativní podobným způsobem, jako tomu bylo třeba před měsícem. Vlastně to všechno začalo tak týden před mými 18-tými narozeninami, kdy mi začlo docházet, kolik jsem toho měla v plánu a jak rychle ty roky utekly bez toho, že bych měla jakýkoli pocit naplnění jich. Padla depka, kdy jsem o tom přemýšlela pár dní v kuse, připadala si jak na rozcestí. Na místě, kde si vybrat ono vnitřní chvění k lehce všechnoměnícímu prožívání místo přežívání, co bylo na straně druhé spolu se všemi mými vlastními morálními hodnotami, co jsem do tehdy dodržovala v naději, že je to správné.
Rozhodla jsem se pro změnu. Nesnáším, když něco - já stojím vývojem na místě, stejně jednou umřu, tak proč se nebavit? Vždycky jsem si našla kluka, s ním byla, můj svět se točil kolem něj, mě a přizpůsoboval tomu nejistému "my", které jsem po nějakým době ráda nechala téměř bezcitně shořet, protože jsem zahodila růžový brýle. A štvalo mě zvyšující se číslo - počet takových zamilovaných naivních vztahů, co beztak pěkně krachlo. A je jen jediná osoba, která může říct, že mě dobře zná (za těch víc jak 11 let) a dost dobře pobírá moje pochody. Občas. Takže to pochopí. Ostatně kdyby ne, není to v podstatě můj problém, je mi to fuk. A není nikdo, kdo by se o mě měl bát. Prolomit si vlastní pouta, co jsem si vytvořila. To, jak jsem se omezovala, vyhrazovala jedním čistým směrem.
Takže po jistém nezmíněném zvratu okolo mých narozenin i na její oslavě se pomalu vzdaluju od svého nejlepšího a jediného přítele, soulmate, protože se k němu z nějakého důvodu nedokážu nechovat chladně, víc srát na to, co si o mě kdo myslí, naprostá ignorace a nezájem i o lidi ve svý třídě nebo v celý škole, co mi povahově nebo jejich zájmy absolutně nic neříkají (beztak mám ve třídě samý smrady, jejichž život je dle nich tragédií, když prohrají zápas v CSku, nemají na skiny a považují se za vyspělé s cígem v držce, při debatách o tom, jak je jaký cíga "zkouřili" aniž by sami měli nějakou zajetou značku nebo by nepomlouvali lidi, které znají tak od povrchu. Ví toho totiž hodně o životě. - růžový brýle jsme už zahodila, do hlavy jim lehce podívala a už mě fakt nebavěj). Nasrala se na věčně cuchající se vysušený a roztřepený konečky vlasů, tak jsem čapla nůžky a suveréně při hodině angličtiny zkrátila vlásky o slušných 13cm. Nějak se rozhulila. Odcizila a zchladla. Rozpařila... Začala z vysoka s*át na to, co jím, jak často jím, jestli cvičím. A podobně obdobně.
Proč to brát vážně?