Březen 2016

Panic na nic?

4. března 2016 v 18:44 | Týr |  Of my life
Uznávám, moje poprvé taky nebylo nějak super. Od prvního sexu je jasný, že se nedají čekat zázraky.
Že jsem byla víkend v lihu, protože bylo po rozlučce se spolužáky na základce a k tomu v našem městě pouť mě neomlouvá. Ale mělo by mě to omlouvat jen, kdybych litovala. Což mě je to v podstatě úplně ukradený. Aspoň jsem to měla za sebou. Pamatuju si to. Jak jsem byla hotová z toho, že ten kluk kouše. A než se mě suveréně zeptal, jestli kouřím - a nebyla řeč o cigaretách - ani mi nedošlo, proč se se mnou chtěl jít projít za kulturák na lavičky. Ani ne dvěstě metrů od poutě. Fakt jsem naivně čekala, že si budeme povídat. Ačkoli je pravda, že jediný, kdo povídal, jsem byla já. Šlo mu o to jedno.

Domu jsem tak přišla se zelenýma kolenama džín. Necítila jsem se nijak jinak. I když o mým poprvý vědělo celý město, brala jsem to tak, že mi to posílí lhostejnost ke kecům ostatních.
Rozdíl jsem pocítila až pak při druhým sexu za život. už s klukem, se kterým jsem tak nějak začala chodit. Jemu bylo 17 let a choval se jako klasický nevyskákaný puberťák, co teprve nedávno zasunul. Což tak taky bylo. nechtělo se mi, ale přemluvil mě a bylo to příšerný. I když ho měl menšího, furt to ve mě divně drhlo. Navíc jsem holka. Až s ním jsem se tak nějak pomalu snažila naučit jak co nedělat. Což se mi podařilo až s jeho spolužákem, který k experimentům byl mnohem přístupnější. A hlavně měl většího, takže jsem se nemusela cítit blbě a ptát sebe, jestli jsem v pohodě, když mě to nebaví, protože mě to bavit začalo. Až tehdy jsem pořádně zjišťovala co k čemu je a co je blbost.
Aneb pár zjištěných faktů (nemůsí být platnou na každou):
• malý kašpárek je fajn, bude-li první
• jinak každej pod cca 16 cm = nuda
+ i na obvodu sejde!
Většina chlapů může být rádo, že přinejhorším většina žen se dá zpracovat orálně (což taky neumí každej, bohužel, ale většinou stačí ho zasvětit do taje kouzelnýho knoflíku). Až na to, že většina chlapů je taky bohužel docela sebestřední a myslí si, že pocákáním to končí.
Ale o tom jsem psát nechtěla.

Proto nechci být tak přísná, ale prostě mi to nedá. Ze všech mých zatím sexuálních partnerů přede mnou sex znali jen z porna tři kluci. Jo, ještě se dají zařadit mezi kluky. Snad jeden - dva max. pomalu k dospívajícím chlapům. A právě jsou různý znaky a zásadní celkem shodný "chyby". Vím, nikdo, kdo by promrdal už nějakou tu dobu panicem být nemůže...
Chodila jsem s jedním z nich (těch tří), to byl můj první panic. Spali jsme spolu jen jednou. A ne zrovna ráda na to vzpomínám.
Nejde ani o to, že to bylo trapný, protože se styděl. S tím vším skoro nepřirozeným průběhem a odfláknutou podivnou předehrou se počítá. Nečekala jsem nějaký zázraky. Místy se mě dotýkal, fajn, aspoň lehká snaha. Ale po delším boji s kondomem, když to mělo přijít, nejraději bych se propadla a nebýt doma, odešla do bezpečí svýho klidu. Jenže to bylo u mě.
Jen ležel a já si celý kolo měla odskákat. Nepřirážel, že by mi pomohl nebo tak. Prostě vypadal skoro jako ten týpek na gifu níže. A protože zklamal onen boj s prezervativem, dodělala jsem ho rukou a moje utrpení skončilo. Aspoň, že tak.
A nikdy víc. Jsem z toho lehce traumatizovaná, daloby se říct. Dodnes. Submisivita je sexy. Ale u chlapa v takovýhle míře... u kluka bych spíš chtěla někoho, kdo zkrotí mě a ne koho zkrotim já.
Prostě totální trapas, k hovnu.
taktiku bych pojmenovala : udělej mě sama, zlato

Další byl dost dobrý kamarád, nebo jak bych definovala náš vztah. Kdysi mě chtěl a další čas já jeho, ale prostě se to nesešlo. A měl na mě tu kouzelnou prosbu, že by byl rád, kdybych byla jeho první. Promýšlela jsem to a výsledek je všem, co ví o čem je tenhle článek jasný. S tím jsem měla sex tak 2-3krát. Jo, to asi říká, že to už bylo lepší. Bylo. Ale snad jen díky tomu, že nejsem typ holky, co by pevně lpěl na předehře. Ale víte co? Bez ní to stejně nebyl žádnej zázrak.
Jeho zásadní chyba byla v tom, že měl, co chtěl, protože si řekl a mě zajímalo, jakej bude. Sám od sebe se mě nedotýkal. Úplně poprvé jsem si to zase odskákala nahoře. Alespoň, že byl rozkošnej jak mouřil oddaně oči. Vlastně co si vzpomínám mi na ní nikdy nesáhl. Ani jednou. A dominantní pozici sebral až při tom posledním kole, kdy jsem mu sama řekla ať mě vezme zezadu na čtyrech.
Nevím teda jestli to bylo lepší jak panic č. 1, možná to spíš vyjde na stejno. Ale každopádně si aspoň uměl říct.
taktika: udělej mi to takhle

Třetí a poslední panic z mých zkušeností. Známe se už nějakou desítku let. Dalo by se říct, že je to taková moje spřízněná duše. Ten týpek se stejným psychickým znetvořením, jaký mám já. Dokážeme si porozumět ve spoustě věcí, co ostatní nepoberou. A tohle se stalo tak nějak samo. To klasický úskalí v přátelství holky s klukem a naopak.
Ten byl ohleduplný. Věnoval se mi po celou dobu. Dotýkal se mě, nebál se cokoli zkusit. A i ohledně samotnýho sexu byl aktivní. Zasypána polibky all the time. A dokonce, co mě překvapilo, poté, co se udělal udělal i mě. Choval se ke mě líp jak kdejaký z těch, se kterýma jsem kdy chodila. Tady nemám co kritizovat.
taktika: cením si tě

Ale je to taky jen jeden světlý článek v kupě sobeckých zkušeností, kterým šlo jen o to mě scákat.

Co bych považovala za problém většiny paniců? Čumte trochu míň na porno, protože až to přijde, bude vám to k ničemu. Dotýkejte se tý s níž skáčete z toho padajícího letadla. Každá holka miluje, když cítí, že ji partner vnímá, že ji u sebe registruje a taky na ní záleží. Dotýkejte se jí. A nebuďte srabi. Zkoušejte. Ona vám kdyžtak pomůže. Ale musí být znát, že o to vůbec stojíte. A když ho máš malýho? Nezoufej. Akorát se jí věnuj o to víc.

What makes me freaky

4. března 2016 v 16:57 | Týr |  Nezařazené
Ukázalo se mi, že si sem-tam někdo zobrazí starý článek Kdo jsem, který fajn, je obrazem mýho předešlýho já. Jsem ten typ osoby, co se neustále snaží transformovat, modelovat a překonávat svý vlastní předsudky a limity. Některý věci u mě prostě nemají tak dogmatickou váhu, jako se prve zdá. Nejsem tak nekompromisní a předvídatelná. Vlastně ani nepředvídatelná. Co tvrdím myslím vážně, ačkoli chápu, že je těžké poznat nakolik pevně to tvrdím a cítím. Protože na sebe sama uplatňuju jistou hru s vlastní myslí.
A vlastně to bude i důvod, proč mě spousta lidí dokáže dát nálepku "trochu jiná" nebo rovnou "divná". Ale prý dobrým způsobem. No, to je fuk a na jejich (jakýmkoli cizím) názoru nesejde. Protože nikdo jiný než my o nás nevíme, co nás k čemu vedlo. Nemám pravdu?

To, co jedno období odsuzuju smažu na doby další. Vlastně je platné jedno. Nesnáším předsudky a upjatost.
A když mi dojde, že je mám, prostě udelám něco, co bych normálně neudělala, jenom proto, abych zjistila jak to je. Protože věřím, že nemůžu jenom ztratit. Ačkoli některé volby mi zavírají dveře před jinými. Ale život se má prožívat, nejen přežít. To by pak byla celkem ztráta času.